Prostor pro přiblížení      
Stránky se nahrávají


Návrat na úvodní stránku Prostor pro přiblížení
„Zpravidla nás přesvědčují víc ty důvody, které sami objevíme, než ty, na které přišli jiní.“
Blaise Pascal, Myšlenky
Sobota 25. listopadu 2017
Poezie pro přiblížení

Poezie je zdravá...
Poezie
je zdravá, protože plyne lehce
po nekonečném moři.

Rozum
se snaží to nekonečné moře přeplout
a učinit je konečným...

Básník
touží jen po vzletu a expanzi,
po světě,
v němž by se mohl volně rozvinout.
Jeho jediným přáním je
dostat hlavu do nebe.

Logik
se naopak snaží
dostat nebe do své hlavy.

A co praskne,
je hlava…

G. K. Chesterton
Poezie

Anonym
NEZÁLEŽÍ NA TOM…
Nezáleží na tom, kolik toho vlastníme,
ale na tom, zda z toho, co máme, umíme dávat.

Nezáleží na tom, zda se umíme prosadit,
ale na tom, zda umíme přemáhat sami sebe.

Nezáleží na tom, kolik máme škol a jaké máme znalosti,
ale na tom, jestli to, co víme, také žijeme.

Nezáleží na tom, jestli děláme velkou nebo malou službu,
ale na tom, jak a proč ji děláme.

Nezáleží na tom, zda jsme bojácní a máme strach,
ale na tom, zda dovedeme strach překonávat.

Nezáleží na tom, zda se nám utrpení vyhne,
ale na tom, jestli ho umíme přijmout.

Nezáleží na tom, jestli jsme lidmi milováni,
ale na tom, zda milujeme my je a jsme jim požehnáním.

Nezáleží na tom, co o nás lidé říkají,
ale na tom, jací skutečně jsme.

Nezáleží na tom, jaký podáme výkon a vykážeme výsledky,
ale na tom, zda jsme věrní v tom, co nám Bůh svěřil, a neseme ovoce.

Nezáleží na tom, jak dovedeme mluvit,
ale na tom, aby naše slovo vyjadřovalo úctu a pravdu.

Nezáleží na tom, zda Bůh plní naši vůli,
ale na tom, jestli se my snažíme uskutečnit vůli Jeho.

Nezáleží na tom, jestli máme všechno, co chceme,
ale na tom, zda umíme být za to, co máme, vděčni.

Nezáleží na tom, jak těžká se nám zdá zkouška, kterou procházíme,
ale na tom, abychom jí prošli.

Nezáleží na tom, zda jsme dlouho živi,
ale na tom, čím jsme naplnili svůj život.

Nezáleží na tom, kdy zemřeme, ale na tom,
zda jsme připraveni setkat se s Bohem.
SMÍŘENÍ A ODPUŠTĚNÍ JE
Jako
oslava po dlouhém zármutku,
oheň v noci,
otevřená brána v hradbě.

Jako
dopis po dlouhém mlčení,
pozdrav, ve který se nedoufá,
list na uschlé větvi.

Jako
déšť na poušti,
svěží rosa na vyprahlé zemi,
vůně domova pro pohřešované,
přátelství bývalých nepřátel.

Jako
klíč ve vězení,
záchranná loď pro trosečníky,
východisko pro utlačované,
rozzářený obličej.

Jako
slovo z mrtvých úst,
pohled, dávající naději,
světlo na křivolaké cestě,
nově objevený kontinent.

Jako
jaro,
ráno,
píseň,
báseň,
život,
láska,
Bůh - pravé světlo.

Takové je smíření.
Takové je odpuštění.
Takový je pravý pokoj.
(podle Jürgena Wertha)
Finwen, Laisi
ADVENT
Kdopak to kráčel dlouhou ulicí,
že toho tady po něm tolik zbylo?
- zrníčko prachu zlatě zářící -
kdopak to kráčel dlouhou ulicí
a času nedopřál na probuzení?
Jen málo, málo vzduch to rozvlnilo...
Takové tiché přicházení!

Kdopak to dýchl na sklo zamrzlé,
že po něm nyní slzy dolů kanou?
Možná měl ruce utěšitele.
Kdopak to dýchl na sklo zamrzlé
a slzám, stékajícím do ztišení,
zašeptal ještě tišší "nashledanou"?
Takové tiché přicházení!

Kdopak odrazil na omoklý list
svou tvář tak čistou, jímavou a jinou?
Alespoň chvíli si v těch očích číst!
Kdopak odrazil na omoklý list,
co je tak krásné, že to jistě není...
Svět klidně dýchá, přikryt pavučinou.
Takové tiché přicházení!

Je těžko dveře do tmy otevřít,
když deště obcházejí po zápraží,
a s nocí v zádech vytrácí se klid.
Je těžko dveře do tmy otevřít
- jenom ty stopy jsou už k nesnesení!
Proč ne teď hned?! Člověk se neodváží...!
Takové tiché přicházení!

Jen malou chvíli postál pod oknem:
sfoukni narychlo rozžehnutou svíci.
A přece všechno hrozí návratem!
Jen malou chvíli postál pod oknem
a srdce hladoví až do umdlení.
Skleněná noc, noc zvolna padající...
Takové tiché přicházení!
KDYŽ CHYBÍ SVĚTLO...
Tma co se očím drze směje
Tma světlo z těla vysává
Tma bez cesty a bez naděje
Tma těžká jako únava

A přece člověk krásně slyší
Píseň, v níž srdce občerstvíš
Jméno, při kterém hvězdy prší
Kroky, které zní stále blíž;
Váhavé květin otvírání
Lehké praskání v oblacích
Ticho, v němž zraje vinobraní
Mlčení vody ve dlaních

A přece člověk krásně cítí
Semínka trávy ve vlasech
Jak voní netrhané kvítí
I dotek větru na ústech
V prstech podkovu rozžhavenou
- kde ta se vzala, kdopak ví! -
I ptáky, jež se časem slétnou
do rukou jako do větví.
MOŽNÁ
Možná, že není vidět, pokud rozžaté nebe,
květy na zimním okně, vločka - drobounký skvost,
dřevo, zářící v ohni, radost ve tváři dětí
a tisíc, tisíc dalších o něm nezjeví dost.

Možná, že není slyšet, pokud neřekl všechno
tichem, když se měl hájit, krví, když umíral.
Možná, že není slyšet, ale přece je tady -
ve všech proměnách času láska zůstává dál.

Vždycky, vždycky je s námi, vždycky vidí a slyší,
vstoupí v každičkou radost, sdílí každičký žal;
ví, co netuší nikdo, všechno citlivě vnímá -
on, jenž zakusil všechno, když se člověkem stal.
VELIKONOCE
Je bouře: mraky přetaví,
na duhu, že až srdce bolí;
je déšť, v němž nebe krev svou vlévá poli
a dá mu uzrát do slávy.
A je déšť, co si oddaně
zkřehlé prstíky o zem zdírá
a prosí, prosí, až ji pozotvírá
pro dvě sněženky do dlaně.

Se zimní špínou plyne pryč,
čistý jak slzy slitování;
má ruce rozhozené jako k objímání
a oči jako petrklíč.
BALADA O PLESNIVÉM KABÁTU
Včera, to byly zas jednou horký chvilky -
hrom do tý mý hlavy skopový!
Vždyť On mi přišel - já na to čekám roky -
a já nic neměla hotový.
Na stole ještě hrnečky od snídaně,
podlaha - úplná ostuda,
na každé skříni prachu na čtyři dlaně
a v dřezu nádobí hromada.
Proč? Ani nevím. Snad že jsem zas už četla
nějakej prastarej Dikobraz.
Já bych se byla nejradši fackovala -
už ani na to však nebyl čas.
A pak - ten starej, plísní zelenej kabát
jak smrděl! Dávno měl pryč se dát.
Už jsem ho měla v ruce alespoň stokrát,
jenže, no... člověk ho míval rád...

A přes to všechno - janek, no - letím k dveřím,
jen jsem ho zaslechla na schodech.
Nezvonil ani, však věděl, že tam stojím.
Ještě dnes slyším ten jeho dech.
Pamatuj, huso, koho si pouštíš domů!
Jenomže - nechat ho odejít?
Ať na mě plivne! Ať mi vynadá k tomu!
Já prostě nemůžu bez něj žít.

Už lezu pod stůl (ale žebroním v duchu:
Nekřič hned. Zůstaň tu chvilku dýl.)
"Odklop ty ruce, no tak, alespoň trochu.
Co já se po tobě natoužil!"

A tak se dívám po svý kuchyňce malý
- no teda! Je tohle skutečnost?
Čisto jak v nebi, po zdech se hvězdy smály
a já jen zírala. A to dost.

Potom ho slyším: "Hele, nějaký kabát.
Dej mi ho. Ať ti tu nesmrdí."
A já si říkám, holka, prostě nic naplat.
Aspoň ho za tebe vyhodí.
On mi byl ovšem nad tisíc kabátů dražší
(a byl mi drahý, ten hacafrak)!
Tak...... ho teď nosí. Musím říct, že mu sluší.
On v bílém vypadá pěkně, fakt.

No, a já zpívám. Zpívám chtěj nebo nechtěj.
Je krásný, nádherný, nebejt sám.
Zpívám si o tom, jakej je fantastickej
- copak smím říct, že ho ráda mám?
Klasová, Ester
ZŮSTANEŠ…
Nech moje víčka pomalu ztěžknout,
Ať už je pryč tenhle zlej svět;
Nech mě, ať v únavě smím k zemi klesnout,
Ať zmizí bolest všech hloupejch vět
Vždyť se mi síla začíná ztrácet
A nevím, zda ji ještě chci mít
Nech ně, ať můžu se domů vracet,
Dopřej mi upadnout a nemuset jít
Ne, ne, já nechci jít

Proč se svět točí jak v kole
A proč s tím nic neudělám?
Proč chvíli nahoře a dlouho dole,
Proč člověk zůstane nakonec sám…?!
Řekni mi prosím jedinou věc,
Napiš ji barvou co nepustí:
Že vždycky navěky zůstaneš Ty,
I když mě všichni opustí…
KOLOTOČE
Nemůžem znát
k čemu se vítr vrací
Mrznou nám tváře
a sníh přikryl vlasy
Proč hlavu skláníš?
Očima uhýbáš do tmy
Proč tolik trpíš?
Tak přece napověz mi
Proč se tak bojíš,
když déšť padá na zem?
Prosím tě vydrž
když došli jsme až sem

Třeba nám cesta nezbývá dlouhá
snad jen několik posledních kroků
jen prosím neplač, jestli se právě teď mýlím
zbývá jen doufat, že to není pár roků

Chytni mou ruku,
nechci tě cestou ztratit,
seber svou sílu
těžko se můžeme vrátit
Chytni mou ruku
a pevně drž se za ni
a když ne já
tak Bůh tě jistě chrání
tuhle pouť má
hluboko vrytou v dlani
Vydrž ty kapky
i tu, co ti z očí stéká
možná že na ně
už dlouho někdo čeká.
Plaňanský, Petr
ODCHODY – PŘÍCHODY
Den po dni pozvolná odplouvá,
jak skořápka oříšku s oharkem svíčky.
Den noc si navečer namlouvá,
aby si potají předaly klíčky.

Tma s jasem trvale soupeří,
ráda by vládu převzala.
Mnozí stále mi nevěří,
duše má k odchodu dozrála.

Ohňostroj barev nad hnilobou zavíří,
než cukrář posype kraje.
Kde nejprve řádili uhlíři,
pod krajkou smrti vzkříšení zraje.

Duše má jako list rudavě zbarvený,
z časnosti na věčnost odlétá.
Tvůrce nás dvou na kříži slavený,
moje já ve svém Já laskavě přivítá.

Raus, Daniel
AŽ JEDNOU VYJDU PO TĚCHTO SCHODECH
Až jednou vyjdu po těchto schodech
odložím všechna břemena
až jednou vyjdu po těchto schodech
podivím se, co všechno jsem si nesl s sebou
až jednou vyjdu po těchto schodech
zjistím, že nic z toho už nepotřebuju
až jednou vyjdu po těchto schodech
ohlédnu se na všechny, kdo obtíženi stoupají vzhůru
až jednou vyjdu po těchto schodech
zhluboka se nadýchnu a řeknu: konečně
až jednou vyjdu po těchto schodech.
Daniel Raus: Písně, žalmy pražské a jiné
Návrat domů, Praha 2000
UTRPENÍ JE VÍTR
Utrpení je vítr
oddělující zrno od plev
v bolest je klenotníkův brus
zdokonalující tvar diamantu
dokud vládl soumrak
viděl jsem pouze
mnoho odstínů mezi dobrem a zlem
až když mě obklopila
hluboká tma
spatřil jsem na nebi
hvězdy.
Daniel Raus: Písně, žalmy pražské a jiné
Návrat domů, Praha 2000
JAK MÁM VSTOUPIT DO PROUDU ŘEKY?
Jak mám vstoupit do proudu řeky
když nevím, kudy řeka teče?
jak mám dohnat vítr
když nerozumím jeho cestám?
jak mám poznávat tvůj velký svět
když neumím pochopit ani sám sebe?

Kdo chce vstoupit do proudu řeky
najde ji
kdo chce dohnat vítr
naučí se mu rozumět
kdo chce poznávat tvůj velký svět
začne chápat sám sebe.
Daniel Raus: Písně, žalmy pražské a jiné
Návrat domů, Praha 2000
O SMYSLU ŽIVOTA
Ptát se po smyslu života je stejné
jako ptát se po smyslu předehry
hudebního díla nebo názvu
velké básně.
Minuta za minutou
odbíjí přesný čas
věčného zrodu
jemuž se tolik bráníme.
Až motýl opustí kuklu
pochopí smysl svého předchozího
bytí.
Nyní naše oči v zimním spánku
vnímají pouze obrysy budoucího
překvapení
takže nemusíme tajit
svou nedokonalost.
Proto je velký ten
kdo hledá.
Daniel Raus: Větrné mlýny
Návrat domů, Praha 1994
PŘICHÁZÍŠ KE MNĚ
Přicházíš ke mně v mém zármutku
nesnažíš se ho měnit v radost
uprostřed chladných zdí mého smutku
jako věčný tesař zhotovuješ okno
za kterým je vidět nekonečnou
modrou oblohu.
Daniel Raus: Písně, žalmy pražské a jiné
Návrat domů, Praha 2000
Šimek, Martin
ZAKLÍNÁNÍ
Na malou chvíli
na vteřinu
chtěl bych se zaklít do jasmínu
Mít vůni jaké rovno není

Na chvíli delší
na minutu
chtěl bych se zaklít do zákrutu
cesty co vede ke stavení

Na chvíli dlouhou
přes večeři
chtěl bych se zaklít do Tvých dveří
Být připravený k otevření

Nebudu čas už měřit skromně
Chci trávit věčnost ve Tvém domě
Smím nazvat kouzlem –
vykoupení?
MÁ PÍSNI
Buď čistá jako probuzený pramen
jenž tryskl k obloze a dosud nezná cíl
Buď prostá jako poutníkovo Amen
když bosé kroky večer zastavil
Ty sladká písni haš mou dnešní žízeň
a vzbouzej novou dokud budu žít
Jen popel se solí je moje časná sklizeň
již Boží dotek může proměnit
PLZNI
Staletý Bartoloměj svojí ostrou jehlou
navěky přišpendlil tě ke klubíčku řek
Špinavé klubíčko tak s trpělivou něhou
svou nitkou mapuje i kratičký můj věk

Staletý Bartoloměj do daleka klinká
staletým zvukem zvonů čarovných
když jsem se vracíval tak žádná konvalinka
jen popel komínů tu horce na mě dých

Ten fábor šedivý co zamává už z dálky
zbarvuje oblaka i slunce, trávu, sníh
je náhle milejší nad všechny čiré dálky
do nichž se otiskly kdy stopy kroků mých.
NEDĚLNÍ
Kovové srdce vytepává čas
v ornament plný starodávných krás
Kovové srdce starodávných zvonů

Hluboko v nitru utajený hlas
zachvěje srdcem, které tepe v nás
Odpoví hlasu hlas a zvon se přidá k zvonu

I strážci z kamene, co střeží římsy domů
na chvíli procitnou teď z šedivého snění
Já sluncem oslněn pak chci věřit tomu
že poznáš, město, svůj čas navštívení

* * *
Zamávej hvězdám, zakloň hlavu
pokus se přečíst tajnou zprávu
zakletou v šifrách souhvězdí

Rukama pohlaď chladnou trávu
a měsíc nenech bez pozdravu
až vyjde stříbřit spáry zdí

Zapomeň na čas, lákej rýmy
na radost, smutek, strach i vztek
Objevíš báseň mezi nimi
tam u břehů řek myšlenek
Šustrová, Petra
JESTLI
Strach
Při jízdě metrem
Včera uhořela devatenáctiletá dívka
Křičela
Táto
Otevři dveře
Ale šílenej kouř a žár
Je odděloval
A oddělil
Proč mám strach
Že za zaseklýma dveřma
Budu jednou
Řvát táto
 
Tip:
Pro zobrazení jednotlivých básní klikněte na titul, báseň se rozbalí. Kliknete-li na titul znovu, báseň sbalíte, totéž se děje rovněž kliknutím na titul jiné básně.
Upozornění
Všechny básně (kromě anonymního auto- ra) jsou uvedeny se souhlasem autorů.
Sháníte-li kontakt na autory zde uveřejněných básní nebo pokud víte o nějaké básni, která by se sem hodila, ozvěte se nám na adresu: vsehochut@3pe.cz. Děkujeme.
© 2007, webmaster@3pe.cz
Mapa stránek    Doporučte přátelům Dtb