Můžeš v krátkosti popsat, jak vidíš sama sebe? Charakter, temperament, tvé schopnosti, touhy a plány…

Jsem 1) sangvinik 2) šmrncnutý melancholikem. Takže ad 1) jsem trošku hyperaktivní, pořád mluvím, nejraději jsem ve společnosti příjemných lidí, ráda se usmívám, trochu zapomínám a občas jsem roztržitá ... Ad 2) Taky mám vztah k hudbě a umění vůbec, jsem romantická, občas mě neposlouchaly emoce, ale už jsem je zpacifikovala. Navzdory své živelné povaze také potřebuji chvilky ticha a odpočinku, abych nabrala nových sil na další „kolotoč“.

Mohla bys nastínit svůj životopis? Co vlastně všechno děláš?

Bydliště: Jsem rodačka z České Lípy (severní Čechy), vyrostla jsem v křesťanské rodině se svou o dva roky starší sestrou. V mých 10 letech jsme se přestěhovali do jedné vesničky poblíž Prahy, což mi tehdy připadalo dobrodružné (ne ovšem těm ostatním). O 12 let později jsem se na pár měsíců stala "Pražačkou" (nebijte mě za to), no a potom mě můj tehdy nastávající „přetáhl“ do Plzně. (více o něm viz písm. D). Tady bydlím od února 2002 a moc se mi tu líbí.

Služba: V církvi jsem už dělala všechno možné: Mazání housek a prodej občerstvení, členka modlitebního týmu, vedoucí 2. hlasu v pěveckém sboru, vítání lidí u dveří, zpěv „sólo“ (obvykle s dalšími 1 – 3 lidmi), k tomu občas hra na tamburínu, pak služba u dětí, vedení klubu maminek... K dětské službě jsem se zase vrátila, jakmile nám děti do ní dorostly. Každá ta služba je pro mě něčím krásná a naplňující.

Mají všechny tvé aktivity nějaký společný jmenovatel? Jaký vidíš cíl pro svůj život?

Asi všechny mé aktivity mají za cíl pomáhat lidem, a to mě taky vždycky naplňovalo.

Konkrétní cíl pro můj život a moje místečko na tomhle světě tuším, ale nebudu předbíhat... Obecně je mým cílem naplnit ve svém životě dokonalou a nejlepší Boží vůli. Samozřejmě, s pomocí Boží.

Prozraď nám prosím něco o svém domově, o své rodině.

V původním domově, kde jsem se narodila, jsem dostala dost pevné základy víry a morálky, k tomu vztah k hudbě a toulavé boty. Tento výchozí „domov“ se časem rozpadl, ale tak už to v tomhle světě a v této době, žel chodí. Důležité je všem odpustit, vzít si ponaučení a jít dál...

V létě roku 2002 jsem se šťastně vdala za toho nejbáječnějšího muže pod sluncem, který spolu se mnou vytváří ten dnešní domov. J sme každý trochu jiný, proto nám dal náš vztah na začátku víc práce, zato dneska se svými rozdíly obohacujeme a naše manželství je o to rozmanitější. A toto hnízdečko lásky na Mikuláše roku 2005 obohatila krásná dceruška Rebeka, v dubnu 2007 přibyla ještě její sestřička Miriam. (viz foto)

Jak k tobě vlastně přišlo Evangelium, neboli Dobrá Zpráva?

O Bohu jsem se dozvěděla od rodičů a vůbec z křesťanského prostředí, ve kterém jsem vyrostla. Jako malá jsem se často k Bohu modlila, a On vyslýchal moje modlitby. Taky jsem znala Biblické příběhy a spoustu veršíků, a dlouho jsem si myslela, že to stačí. Teprve když jsem zažila i něco jiného, tak jsem pochopila, že je tu víc…

Začalo to vlastně něčím špatným. Několik měsíců jsem trpěla panickým strachem ze tmy a ze samoty. Takže jsem v noci budila svojí ségru, když jsem jí lezla do postele, protože jsem se bála. A nebo, když rodiče nebyli doma, tak bych radši zůstala venku až do tmy (i když jsem logicky věděla, že tam na mě číhá víc nebezpečí než doma), než abych šla domů a bála se, kdo nám přijde ublížit. Často jsem měla pocit, jako by mi někdo „dýchal na paty“. Nejhorší pro mě ale bylo, když jsem byla úplně sama doma. A ségra měla přijít třeba jen o hodinu později ze školy. Věděla jsem, v kolik přesně má přijít, znala jsem její hlas, a přesto mi trvalo třeba půl hodiny, než jsem jí s pláčem a třesem po celém těle otevřela. Ona byla vždycky na mě hrozně naštvaná, bušila na dveře, zvonila jako o závod a volala: „Hanko, prosím tě, otevři, to jsem přece já!“ Ale nic nepomáhalo…

Jednou, když jsme byli zase sami doma a rodiče se vrátili až po setmění, se mi dostala do rukou malá knížečka „Dobrodružství za každou cenu“. Napsal ji voják, který našel cestu k Bohu během 2. světové války. To bylo poprvé, co jsem dokázala dělat něco jiného, než se jenom bát. Nesměla jsem zvednout hlavu a uvědomit si, že rodiče ještě nejsou doma, ale když jsem četla (a zázrak byl, že jsem vůbec dokázala číst), tak jsem na své okolí zapomněla. V tom příběhu jsem uviděla, jak je možné opravdu každý den žít a prožívat s Bohem.

Druhý den jsem šla ze školy domů a měla jsem nevyslovitelnou radost v srdci. Zpívala jsem si na celé sídliště a bylo by mi jedno, i kdyby všichni vylezli z balkónů a oken a divili se, co to tam vyvádím. Prostě jsem měla radost.

A pak, když jsem přišla domů, ta radost trvala. Dokonce jsem začala zpívat písničky, které mě nikdo nikdy neučil – prostě tak, jak jsem měla na srdci. Oslavovala jsem Boha a byla jsem šťastná a svobodná od strachu. Nevím, jak se to stalo, ale stalo se to.

O hodinu později přišla ségra. Byla jsem zrovna v obýváku, když zazvonila. Vyběhla jsem jako šipka a s pusou od ucha k uchu jsem téměř rozrazila dveře a povídám: „Ahoj Alí!“ Měla ještě ruku na zvonku, a krátký výraz v očích „to bude zase trvat, než mi otevře“ vystřídalo překvapení a šok. Nikdy nezapomenu na to, jak se tvářila, když se mě zeptala: „Co se stalo?“

Ano, ten den přišel Bůh do mého srdce.

Které filmy bys zařadila mezi své nejoblíbenější? Napiš tři, čtyři…

Stopy ve sněhu - podle skutečnosti, z alpského prostředí. Příběh o odpuštění.

Jak to vidí láska - to bylo také zfilmováno podle skutečnosti. O dvou slepcích, kteří se do sebe (navzdory nevůli rodičů) zamilují, vezmou se a mají spolu zdravé děti. Když je jednomu z nich asi deset let, také začíná slepnout... Příběh o touze bojovat, nevzdat se, překonávat překážky, smířit se s tou částí osudu, která nelze změnit.

Josef - to bylo určitě nejlepší filmové zpracování starozákonních příběhů. I způsob přemýšlení nebo herecké obsazení bylo skvělé. Hodně jsem si na tom uvědomila, že jít za Bohem se opravdu vyplatí, i když to tak někdy ze začátku nevypadá...

Které lidi máš v pomyslné galerii svého srdce jako vzory, od kterých ses něčemu přiučila, nebo od nich něco četla?

Lidé v roli mých vzorů se často střídají. Vždycky jsou to ale lidé, kteří šli cestou za Ježíšem, a zanechali za sebou nějaké stopy, proklestěnou cestu, po které se teď nám ostatním kráčí lépe nebo vidíme ten směr jasněji. Jsou nejen mým vzorem, ale i lidmi, ke kterým cítím vděčnost, se kterými cítím určitou sounáležitost. Některé znám osobně, další jen z doslechu či knížek, jiní žili kdysi dávno. Ale všichni máme společný cíl, a to nás spojuje.

Co pro tebe znamená hudba? A jakou posloucháš nejraději?

Celé moje dětství je prosycené hudbou a zpěvem. Hrála jsem 7 let na klavír, chodila na sólo zpěv do hudebky, zpívala v šesti nebo sedmi pěveckých souborech... Krom toho jsme také hodně zpívali doma.

Dnes už nejsem v hudbě tak aktivní, ale pořád ráda poslouchám, nejraději naživo – country, blues, jazz, soul, gospel,... Pak taky miluju world music – to je v podstatě mix stylů (např. když hraje symfonický orchestr s moderními nástroji, jako jsou elektrické varhany, baskytara, bonga apod.).

A z chval mám nejradši Michaela W. Smithe, ten je trošku šmrncnutý do irského stylu... MŇAM! Taky se mi líbí keltské chvály, u nich se hezky odpočívá a rozjímá v dnešní hektické době.

Jakých charakterových vlastností si vážíš u lidí okolo sebe, a proč?

Asi nejvíc si vážím toho, když někdo umí uznat svojí chybu a omluvit se. Protože žít nebo pracovat s člověkem, který hledá chyby jen u druhých nebo v okolnostech, je dost vyčerpávající, navíc toho samotného člověka ten postoj brzdí ve vývoji. Sebehorší člověk má naději, že se vyhrabe z problémů, pokud je ochoten je řešit a pracovat na sobě. Ale kdo vidí problém jen venku a ne vevnitř, tomu je těžko něco radit... Navíc, i pro okolí je samozřejmě příjemnější být s někým, kdo je ochoten přiznat svou chybu, než s někým, kdo každou kritiku bere za útok na svojí osobu.

Můžeš v krátkosti popsat, jakou máš představu o ideální církvi pro 21. století?

Taková církev by se měla věnovat všem věkovým kategoriím, zasahovat do různých oblastí i mimo církev (např. křesťanští poradci, právníci, lékaři, učitelé, charita...) Taky by měla dávat prostor Duchu Svatému ve všech darech a služebnostech (i když to vyžaduje jistou zkušenost, moudrost a rozpoznání od vedoucích). Určitě by měla být ochotná spolupracovat s dalšími sbory a mít silnou modlitební podporu. V podstatě by ideální církev měla pomoct naplnit fyzické, duševní i duchovní potřeby člověka.

To všechno je samozřejmě ideál, o kterém nevěřím, že je možné ho beze zbytku naplnit tady na zemi, ale tomu bych se chtěla přiblížit.

V jistém slova smyslu je mi inspirací církev v Austrálii, která alespoň z části splňuje všechny výše popsané body.

Jaká máš oblíbená jídla (a nápoje?)

Obecně jsem na sladký. Takže jedním z mých neoblíbenějších hlavních jídel jsou palačinky s ovocem, šlehačkou a zmrzlinou, polité čokoládovou polevou. Z masových jídel vede kuřecí řízek zapečený s broskví a sýrem, hned poté následují tenké vepřové medailónky (na pánvi nebo na grilu). Taky můžu ovoce a zeleninové saláty se zálivko, jo, a kousek čokolády nebo mandlového těsta – to je taky mňamka!

Jaké máš koníčky, baví tě nějaký sport?

Ze sportu vede plavání a turistika. Moc ráda spojím pohyb s krásnou přírodou, nebo i dobrodružstvím (šplhání po skále, brodění řeky apod.) Z ostatního mě baví ruční práce - drhání, malování na sklo, různé výrobky z přírodnin apod.

V dospělosti jsem se hodně našla v psaní. Během mateřské jsem se začala věnovat redakční práci, dala jsem do kupy knížku... Opravdu ráda ztvárňuji myšlenku či děj do slov, která pak předávám dál. Myslím, že je to jedna z věcí, pro které jsem se opravdu narodila.

Jakým způsobem se tě v současnosti nejvíce dotýká Boží láska?

V životě mě nejvíc oslovilo, když jsem po určitém „černém“ období v mém životě přijala od Boha naprosté přijetí a odpuštění. A takhle ve všedních dnech mě vždycky potěší, když mi Bůh splní nějaký sen (za který se většinou ani nemodlím), jehož naplnění vůbec nepotřebuju k životu, ale prostě mě jen potěší. Tak třeba ještě za svobodna jsem viděla v televizi mistry světa v trampolíně skákat na pláži. Pomyslela jsem si: "To je nádherné, to bych moc chtěla. Ale to se mi asi nikdy nesplní." Když jsme o pár měsíců později přijeli k moři, hádejte co? Na pláži stála závodní trampolína... Na takových maličkostech si vždycky uvědomím, že Bohu nejde jen o to, abych naplnila Jeho vůli a žila správně, ale i o to, abych byla šťastná.

Jinak ke mně Bůh často mluví o své lásce skrze hudbu, někdy skrze proroctví nebo své slovo (Bibli), to je různé.

Znáš nějaký výrok, který tě vystihuje, nebo pod který by ses bez váhání podepsala?

Každé zlo má svojí příčinu.

Pokud se někdo chová ošklivě, tak se snažím ho neodsuzovat, ale podívat se „za záclonku“. Ne, že by naše špatné jednání omlouvaly okolnosti nebo špatné zážitky, ale aspoň se dá takový člověk pochopit, proč se chová tak, jak se chová. A taky je snadnější milovat člověka, který se chová ošklivě, pokud ho člověk chápe.

Které vlastnosti našeho národa se ti líbí a které naopak vůbec?

Myslím si, že pořád držíme hodně pohromadě a pomáháme si. Někteří možná namítnou, že to už dávno neplatí, ale když se podíváte na svět, ve kterém žijeme, pak si myslím, že se ještě pořád držíme dobře.

Ze slabin mě první přijde na mysl věčně omílaná "česká závist". Osobně jsem ovšem přesvědčena, že se závidí všude, nejen v Čechách.

V čem asi „vynikáme“ ze špatných vlastností, jsou podle mě spíš výmluvy. „Jel jsem na červenou, protože pospíchám, to snad každý pochopí“; „Nerespektuji omezení rychlosti, protože to nikdo nedělá“; „Neplatím daně, protože vláda peníze stejně promrhá“ atd, atd. Myslím, že trpíme takovou mylnou představou, že pokud se můžeme vymluvit na „něco“ (okolnosti) nebo „někoho“, tak nejsme povinni se sami chovat správně. Kdybychom ale místo toho vzali zodpovědnost každý sám za své jednání, možná by nám bylo líp...

Jakým způsobem nejraději odpočíváš?

Jsem ten typ člověka, který je v létě pořád vzhůru a v zimě pořád spí a tloustne (skoro jako medvěd). Sluníčko je pro mojí energii strašně důležitý, i když, radovat se samozřejmě umím, i když třeba prší nebo mrzne. Asi nejvíc síly a radosti čerpám v přírodě, obzvlášť když svítí sluníčko. K tomu slyšet nějaké ty ptáčky, cvrčky, šumění vody nebo lístků na stromech – a ještě se vyřádit, tak jsem spokojená.

Jinak mě uklidňuje hudba, ale na tu v poslední době nemám moc času.

Taky si s manželem rádi po večerech čteme knížky. Sama si potom odpočinu u nějaké tvořivé práce.

Popiš prosím ve stručnosti kde všude jsi pracovala, čím se živíš teď a co tvá práce obnáší.

Při škole jsem na brigádách dělala spoustu věcí - od krájení masa a zeleniny přes vytírání podlahy, doplňování zboží, povlékání postelí, sběr jahod, výuka cizinců češtinu... Od ukončení střední školy jsem až na krátkou výjimku pracovala v administrativě, ve které jsem zakotvila už nastálo.

Které roční období máš nejraději?

Přelom jara a léta. Ten pocit, kdy poprvé nechám bundu doma a jdu do práce jen ve svetru, kdy se prodlužují dny a všechno kvete, to mě prostě vždycky dostane!

Můžeš prozradit, jaké bylo v poslední době tvé nejkrásnější splněné přání?

Veliká touha mého srdce se naplnila, když se nám narodila Rebeka. Zpětně mohu říct, jako asi každá maminka, že je to hodně jak radostí, tak i starostí (a práce), ale to k tomu patří. Navíc je s oběma holkama docela legrace, takže i za cenu občasných stavů vyčerpání si mateřství moc užívám. Z novější doby patří ke splněným přáním moje knížka s tvořivými fotonávody „Přáníčka z papíru pro každou příležitost.“

Sleduješ televizi? Pokud ano, jaký typ pořadů se ti líbí?

Skoro vůbec se na ní nedívám, televizi nějak k životu nepotřebuju. Když už jí zapnu, tak mám nejradši příběhy natočené podle skutečnosti, nebo děj v něčem poučný, povzbuzující... a čas od času se podívám ráda na rodinný film, u kterého není třeba nad ničím přemýšlet, ale opravdu se jen bavit a odpočívat. A samozřejmě, s dětmi se rádi díváme na pohádky.

Máš nějakou úsměvnou historku, na kterou ráda vzpomínáš?

O největší přísun vtipných příhod se starají mé děti. Přidám jenen příběh za všechny. Učitelka v prázdninové mateřské školce chtěla znát jména dětí. Po odpovědích: „Rebeka“ a „Miriam“ se ještě zeptala, jak jim říkají doma. Ta starší bez váhání odpověděla, že „Bekynka“, zatímco ta mladší naklonila roztomile hlavičku na stranu a povídá: „Maminka mi doma říká Koťátko!“

Který verš z Písma tě v současnosti nejvíce oslovuje?

No to bude těžké vybrat jeden... Tak mi, prosím, dovolte aspoň tři:

„Jsem si jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Řím. 8:38-39)

„Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladový, mít nadbytek i nedostatek. Všechno mohu v Kristu, který mě posiluje.“ (Fil. 4:12-13)

Mým nejoblíbenějším místem v Bibli je ovšem už léta žalm 139 – ten je ale asi dost dlouhý, abych ho sem psala celý. Tak aspoň kousek:

"Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě.
Víš o mně, ať sedím nebo vstanu,
zdálky je ti jasné, co chci dělat.
Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím,
všechny moje cesty jsou ti známy.
Ještě nemám slovo na jazyku,
a ty, Hospodine, víš už všechno.
Sevřel jsi mě zezadu i zpředu,
svou dlaň jsi položil na mě.
Nad mé chápání jsou tyto divy,
jsou nedostupné, nestačím na to.
Kam odejdu před tvým duchem,
kam uprchnu před tvou tváří?
Zamířím-li k nebi, jsi tam,
a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.
I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře,
chtěl přebývat při nejzazším moři,
tvoje ruka mě tam doprovodí,
tvá pravice se mě chopí.
Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma,
i noc kolem mne se stane světlem.
Žádná tma pro tebe není temná:
noc jako den svítí,
temnota je jako světlo."
(Žalm 139:1-12)

Víš o sobě ještě nějakou zajímavost, na kterou se těmito otázkami nepřišlo?

Mám báječnou tchýni!