Prostor pro přiblížení      
Stránky se nahrávají


Návrat na úvodní stránku Osobní stránky
„Zpravidla nás přesvědčují víc ty důvody, které sami objevíme, než ty, na které přišli jiní.“
Blaise Pascal, Myšlenky
Sobota 25. listopadu 2017
Karel Řežábek

Každý život je kniha...
Každý život je kniha.
Ne na čtení, ale k napsání příběhu.
Příběh každého života začíná Autor, ale každý život si dopíše sám svůj vlastní závěr.

Jak nebezpečná svoboda.
Oč bezpečnější by bylo každému Adamovi jeho příběh i dokončit.
Předepsat každou volbu.

Bylo by to bývalo jednodušší.
Bylo by to jistější.
Ale nebyla by to láska.
Láska je láskou jedině, když dává vybrat.

A tak se Autor rozhodl svěřit kaž-dému dítěti pero.

„Pište opatrně,“ šeptá...
MAX LUCADO
Moje cesta k osobní víře
V době, kdy už jsem byl několik let křesťanem, jsem byl na jednom psychiatrickém vyšetření, kde se mě pan doktor zeptal: „Vy jste věřící od malička?“ „Ne,“ odpověděl jsem, „od sedmnácti.“ A on na to: „Jak se vám to stalo?“ Tak přesně to bych vám chtěl říct, jak se mi to stalo. Jak jsem se – jako obyčejný sedmnáctiletý kluk z malého města – setkal s Bohem.
Když mi bylo šest let, rodiče se rozvedli a já jsem byl od té doby křesťansky vychováván. Má maminka totiž během rozvodu procházela hlubokou krizí a v té době prožila osobní setkání s Bohem. Hodně ji to změnilo a rozhodla se, že udělá vše pro to, aby přivedla k víře i mě a mou o tři roky mladší sestru. Oba jsme žili s ní, s tátou jsme se vídali jen jednou měsíčně na víkend.
Ačkoliv maminka dělala to nejlepší, co mohla, aby nám dětem zprostředkovala to, co sama s Bohem prožila, moc jsme to neocenili, protože to pro nás znamenalo různá omezení. Například co byste řekli tomu, že jediné kloudné pohádky byly v neděli dopoledne (nezapomeňte, že to byla osmdesátá léta) a my každou neděli dopoledne byli povinně v kostele. Možná, že někteří z vás, kteří jste vyrůstali v církvi, víte, o čem mluvím. Bylo Studio kamarád, a když se pak ostatní děti bavily o různých věcech, které v neděli dopoledne viděly, my jsme moc netušili, o čem je řeč. Věděli jsme, co je to televize, ale nemohli jsme se na ni dívat v tu pravou chvíli.
O Boží existenci jsem nepochyboval. V kostele jsem se naučil chovat tak, jak se ode mě očekávalo: věděl jsem, kdy si mám stoupnout, kdy si mám sednout, uměl jsem zpívat, modlit se i číst Bibli. Moc jsem si přál mít takovou pěknou, v kůži vázanou, hodně ostudovanou Bibli. Problém byl v tom, že mě nebavilo ji číst, takže i když byla pěkná, v kůži vázaná, toho správného stupně opotřebovanosti se mi u ní nedařilo dosáhnout.
Ve třetí nebo čtvrté třídě jsem začal krást. Začalo to krádeží bonbonů v samoobsluze. Pamatuji si přesně ten pocit, když jsem vyšel ven ze samoobsluhy a měl jsem i ty tři koruny na bonbony i ty bonbony samotné. Cítil jsem se jako „někdo“. Dokázal jsem, že nejsem žádná nula – aspoň sám sobě. Nebyl jsem oblíbený ve třídě – jednak kvůli víře a jednak kvůli tomu, že od začátku školní docházky až do úplného konce školní docházky jsem byl považován za šprta, což jsem si potřeboval nějak vykompenzovat, a asi proto jsem se pustil do kradení. Jenže brzy mě chytli, protože zas tak dobrý jsem nebyl. Opět si velmi přesně vybavuji ten pocit, když mě vedli za vedoucím samoobsluhy a já jsem měl v kapse ruličku „Besipek“ (tenkrát stály 70 haléřů), věděl jsem, že ji u mě najdou a že to bude velký průšvih. To také byl, protože to zavolali do školy, dostal jsem ředitelskou důtku, a doma byl taky pořádný malér. Myslím si, že už tenkrát se mě Bůh snažil na této cestě, kterou jsem nastoupil, nějak zastavit. Možná jsem si mohl říct: „Není to tak jednoduché, jak se zdálo: nechám toho!“ Jenomže já jsem si místo toho řekl: „Není to tak jednoduché, jak se zdálo: musím být šikovnější!“
A tak jsem na tom začal pracovat a neustále jsem se zlepšoval: jak v krádežích, tak i ve lhaní. Když někdo krade, tak i lže – to chápete, ne? Musí být schopen vysvětlit, kde k něčemu přišel, jak to, že na něco měl peníze atd. Postupně jsem se ve lžích propracovával ke stále větší dokonalosti. V mém případě příliš neplatilo, že lež má krátké nohy, protože mám dobrou paměť, kterou jsem naneštěstí uplatňoval na to, abych si pamatoval, co jsem kdy komu navykládal a byl schopen každému člověku zopakovat tu verzi, kterou jsem říkal jemu. Takhle se mi dařilo restaurovat si své pošramocené sebevědomí. Byl jsem ten borec, co všechny ostatní vodí za nos a na kterého nikdo nemá…
Přes toto všechno mi s mým křesťanstvím nic nekolidovalo. Dál jsem chodil každou neděli do kostela, byl jsem mnohokrát na různých křesťanských akcích a nic to se mnou nedělalo. V neděli jsem vypadal jako vzorný křesťanský hoch, přes týden většinou také (alespoň pro lidi okolo mě), ale uvnitř to bylo jinak.
Když mi bylo asi patnáct, začal jsem cítit, že se blíží průšvih – kapacita mé paměti nebyla nevyčerpatelná. Když lžete tolik jako jsem lhal já a vaše lži se týkají vašich nejbližších, se kterými se stále setkáváte, tak brzy zjistíte že si od lhaní nemůžete odpočinout ani na chvíli. Každá lež plodí další lži a všechny jakoby žily vlastním životem. Nedá se říct: „Tak, o této věci už jsem lhal rok, teď to nechám být a budu se soustředit jen na lži novějšího data.“ Kdykoliv se totiž někdo může vrátit k něčemu z minulosti, na to jsou pak navěšeny další lži, které by se zhroutily, kdybych si nevzpomněl, co jsem o té-které starší záležitosti říkal tehdy. A tak jsem věděl, že se s tím musí něco udělat, protože čím bude moje paměť zahlcenější, tím častější budou prořeknutí a na spadnutí Velký Malér. Rozhodl jsem se, že tedy přestanu lhát. Stanovil si datum, zaškrtl si ho v kalendáři červeným fixem. A vydržel jsem to… – uhodli jste! – ani ne půl dne… Prostě jsem neměl odvahu sledovat, jak se všechny ty konstrukce, které jsem tolik let z různých lží a polopravd budoval jedna za druhou hroutí a provalují. Přestat lhát a nebýt ochoten nést následky nešlo. Tak jsem se přestal snažit přestat a rozhodl jsem se, že tedy lhaní alespoň omezím jen na nejnutnější případy, aby se ty lži nevršily tak rychle.
Ukázalo se ale, že ani to není tak jednoduché. Zjistil jsem, že někdy i v situacích, kde bych bez obav mohl říct pravdu, vyběhne ze mě lež dřív, než si to stačím promyslet. To mi začalo nahánět hrůzu – nejenže nejsem schopen lhaní zastavit, ale dokonce ani zpomalit. V té době jsem už znal písničku, která se jmenuje „Hříchy tvý tě jednou doženou“. Neměl jsem ji rád. Cítil jsem, že mé hříchy jsou jako lavina (která taky začíná tím, že spadne jeden malý kousek ledu), co se mi řítí v patách a už mi dýchá na záda.
To pokračovalo další dva roky. Měl jsem chvíle, kdy mi Bůh naznačoval, že to jde i jinak. Pamatuji si, jak jsem jednou večer seděl na stráni u rybníka, zapadalo slunce a mně bylo smutno a krásně a trošku do breku. Po něčem jsem toužil, ale neuměl jsem to pojmenovat. Dnes bych řekl, že jsem toužil po Bohu. Tehdy jsem tomu nerozuměl a byl jsem sám ze sebe v rozpacích, že jsem taková citlivka. Stejně zas bylo dál všechno postaru. Četli jste někdy „foglarovky“? Všechny mluví o hodnotách po kterých vskrytu touží asi každý člověk – o přátelství, o ryzích vztazích, o rytířskosti atd. Vždycky jsem si říkal, že bych si moc přál žít takový život, mít aspoň jednoho kamaráda jako byl Luděk (Hoši od Bobří řeky), Viktor (Boj o první místo) nebo Ludva (Chata v jezerní kotlině). Moc jsem si přál, aby to nebyla jen krásná pohádka. Kolikrát jsem litoval, že v té džungli skutečného života neplatí nic jiného než, že ten, kdo neoklame druhé sám bude oklamán, silní přežijí a soucit je slabost, která se nevyplácí…
Když mi bylo sedmnáct, jednoho dne přišla maminka se zprávou, která pro mě byla pohroma na druhou. Oznámila nám, že jednak přijede návštěva – nějací bezvadní bratři z Prahy, a jednak bude brigáda na kostele. To byla kombinace dvou katastrofických zpráv. Mělo to být čtyřdenní volno na 1. máje (tehdy se to ještě slavilo) a já jsem měl samozřejmě úplně jiné plány, co s tím prodlouženým víkendem. Rozhodně jiné, než kmitat na kostele po lešení a ve zbylém čase tancovat okolo návštěvy. Návštěvy jsem neměl rád hlavně z toho důvodu, že když měla být u nás nějaká návštěva, tak týden před tím bylo dusno – gruntovalo se, připravovalo, znáte to... No a brigády na kostele, to byla kapitola sama pro sebe. Ten kostel se opravoval, co pamatuji. (Dnes už je hotov, ale bylo to práce jak na kostele).
Když jsme té návštěvě šli naproti na zastávku, říkal jsem si: „To by bylo dobře, kdyby nepřijeli.“ A představte si, oni doopravdy nepřijeli! Super!!! Možná to přeci jen bude víkend podle mých přestav. Ovšem nebyl, protože ti bezva bratři někde špatně vystoupili, takže dorazili půlnočním vlakem. Ta drzost! Teď jsem na ně byl naštvaný dvojnásobně: nejen že vůbec přijeli, ale ještě v takovou hodinu, kdy už jsme všichni spali… Rozhodně mě to vůči nim nijak přátelsky nenaladilo.
Oni přitom byli zvláštní – pořád mluvili o Bohu (byl jsem zvyklý na ledacos, ale tohle bylo na mě moc. připadali mi jako naprostí fanatici!). Říkali, že žijí s Bohem, že jsou s ním šťastní, a skoro v každé větě šťavnaté „haleluja!“. Jejich písničky se mi líbily, ale jinak jsem s nimi nechtěl mít nic společného. První šok jsem utrpěl, když jsme se poprvé společně modlili. Rozumějte, já jsem byl zvyklý se modlit – doma jsme mívali modlitební docela často. Ale tohle bylo moc! Správně se přece modlí: „Otče, jsme zde shromážděni ve jménu tvého Syna Pána Ježíše Krista...“ nebo něco takového a najednou oni se modlili: „Pane Ježíši, my ti děkujeme za ten skvělej den, haleluja! Ty si úžasnej, děkujem, že jsi nás sem přived, že jsme dobře dojeli… (přitom dojeli o půlnoci!), haleluja…“ Mně za ně bylo úplně trapně. Připadalo mi, že tohle se snad ani nesmí. Navíc přece platí nepsané pravidlo, že se každý pomodlí jednou a je konec, ne? – A to oni vůbec nedodržovali. Vždycky se pomodlil někdo z nás, pak někdo z nich, pak zas oni, znovu a znovu. Už jsem byl nervózní, kolena mě bolela a pořád to ne a ne skončit. Připadalo mi to k nepřežití.
Druhý den večer okolo deváté hodiny, když jeden z nich řekl: „Zazpíváme Pánu ještě jednu písničku a pak se budeme chvíli modlit“ a oči se mu rozzářily jako hvězdy… Já jsem si včerejší nekonečnou modlitebku znovu opakovat nemínil a tak jsem řekl: „No víte, já už jsem unavený, jdu si lehnout. Dobrou noc.“ Šel jsem tedy vedle do pokoje, že si půjdu lehnout. Jenže jeden z těch bratů za mnou přišel a říkal: „Víš, Kájo, v Kristu je svoboda. Jestli chceš, tak já se teď za tebe budu modlit, abys nebyl ospalý.“ (!) „Noooo, ehm…“ (vlastně jsem ospalý nebyl, ale to se v tu chvíli nehodilo vysvětlovat), byl jsem v pasti – nezbývalo než souhlasit. Tak jsme si klekli a on hned: „Pane Ježíši, požehnej mu a dej mu novou sílu, ať není ospalý!“ „Tak co, jsi ještě unavený?“ zeptal se mě, když jsme se domodlili. A já, i když jsem teoreticky mohl znovu zalhat a říct, že jo – schválně, co by dělal – jsem to nedokázal. Kdybyste viděli ty jeho oči. Jak bych mohl být ospalý, když on se modlil, abych nebyl! A tak jsem řekl: „No, už ne!“ A on na to: „Haleluja, tak se jdeme modlit!“ Takže jsem té dlooouhatááánské modlitební „chvíli“ neunikl.
Když jsem o tom všem později přemýšlel, viděl jsem, že pro ně je Bůh někdo mnohem reálnější a bližší, než se mi dosud zdálo možné. I na té brigádě, když jsme se se sestrou vždycky snažili spíš někde zašít, oni se naopak do práce hrozně hrnuli a říkali: „Tak jo, běžte si zatím něco sníst do kuchyně, my to tady uděláme a vy pak přijďte, až si odpočinete.“ Neuvěřitelné! U nás doma se hádali, kdo po obědě umyje nádobí, protože ho chtěli mýt oba, nebo se dohadovali, kdo si vezme to nejmenší jablko z mísy a tak podobně. Šokující! A to jsem si do té doby jsem si myslel, že se ve volné přírodě takovýto „foglarovkovský“ druh nevyskytuje!
Vyvrcholením bylo, když jsem byl ve svém pokoji a najednou ke mně od vedle pronikly výkřiky „haleluja“. Když jsem se šel podívat, co zase dělají, našel jsem mou sestru na kolenou, jak brečí a směje se zároveň. Vypadala jako blázen. Říkali: „Přijala Pána Ježíše Krista a byly jí odpuštěny hříchy!“ Mně to v tu chvíli znělo úplně nesmyslně. Zdálo se mi, že je hloupá, že se do toho nechala namočit, ale když jsem večer ležel v posteli, ta část věty „byly jí odpuštěny hříchy“ se mi pořád vracela. Věděl jsem totiž, že já bych to potřeboval taky. Začaly se mi vybavovat všechny ty lži, krádeže a podvody. To by bylo skvělé, kdyby to šlo, že Bůh mi všechny ty hříchy odpustí a ta kazeta, na kterou se to nahrávalo, bude zase prázdná a může se začít znovu od začátku… A protože jsem měl „křesťanskou výchovu“, věděl jsem, co mám dělat: „Pane Ježíši, vstup do mého srdce a odpusť mi mé hříchy. Amen.“ …A nic. Ono to nefungovalo! Jakoby Bůh byl zrovna někde v Austrálii, nebo co – prostě nic. Bylo mi do breku. „Asi žádný Bůh není, anebo jsem tak hříšný, že už o mě nestojí,“ napadalo mě. Tenkrát jsem opravdu usínal v slzách – moc mě to všechno mrzelo.
Návštěva se vrátila zpátky do Prahy a já jsem v následujících dnech čím dál víc přemýšlel, proč u mě to nefungovalo, zatímco u mé sestry evidentně ano (zjišťoval jsem, že se čím dál tím míň podobá mně, a čím dál tím víc se podobá jim). Říkal jsem si: „Jak je možné, že s ní se něco stalo a se mnou ne?“ Přitom se modlila více méně stejnými slovy… Odpověď, kterou jsem hledal v různých křesťanských knížkách, které jsme měli doma, jsem po několika dnech našel. To u mě byl problém, ne u Boha. Já jsem totiž nechtěl Boha pustit ke kormidlu – předat mu vládu nad mým životem – šlo mi o to, aby mi odpustil hříchy a pak mě nechal být. Myslel jsem si, že když budu moct začít znovu od nuly, už si to pohlídám. Jenomže během toho týdne se něco změnilo. Náhle jsem už nechtěl jen mít odpuštěné hříchy. Poznal jsem, že potřebuji víc, operaci srdce. Už mi ty roky, kdy jsem všechny okolo sebe, včetně těch nejbližších, vodil za nos a ještě z toho měl zvrácené potěšení, tak super nepřipadaly…
Potřeboval jsem spálit mosty. A tak jsem vzal velký papír a udělal důkladnou inventuru. Začal jsem sepisovat všechno, co jsem komu jmenovitě kdy ukradl, v čem jsem kdy lhal. Bylo toho strašně! Dokud se to postupně vrstvilo, neuvědomoval jsem si, jak strašně moc toho je. Ten papír, hustě popsaný ze všech stran, jsem potom vzal a dal ho přečíst mamince. To nečekala! I když věděla, že se mnou asi není všechno, jak má být, protože jsem byl dobrý herec, netušila, že to má tak obrovské rozměry.
Ale tím, že sama měla osobní zkušenost s Bohem a s tím, jak On odpouští, dokázala mi odpustit a pak se se mnou modlila, aby mi odpustil i Bůh. A v tu chvíli se to stalo. 9. května 1985 přibylo do Beránkovy Knihy života další jméno.
To čeho jsem do té doby nebyl schopen, se ze dne na den stalo skutečností – úplně jsem přestal lhát. Ten den totální kapitulace, shodou okolností den oslavovaný tehdejším režimem jako den vítězství a osvobození, jsem prožil setkání s Bohem a On mi dal skutečné vítězství a osvobození.
Děkuji, Pane!
© 2007, webmaster@3pe.cz
Mapa stránek    Doporučte přátelům Dtb