Babička mne ukradla z porodnice a odnesla mne tajně pokřtít do kostela. Rodiče byli komunisté a báli se. Více mi máma neřekla. Vzhledem k tomu, že jsem neobdržel do vínku tradičního kmotra, který by nad mojí vírou bděl, byl jsem obdarován pudem sebezáchovy a již od dětství jsem při slovech Bůh, nebo Bible bystřil pozitivně sluch. Žádal jsem rodiče, abych směl chodit na náboženství. Ale rodiče se dál báli perzekuce ze strany Strany. Klášter nedaleko školy byl stejně posléze zrušen. Teprve ke konci školní docházky v roce 1968 přivezl otec z Rakouska letáček, že zdarma pošlou Bibli. Považoval jsem to za zázrak, že železná opona měla v sedmdesátých letech ještě tak vážné trhliny, že mi z Vídně došel poštou Nový zákon v češtině. Několikrát jsem s úžasem četl o Ježíšově životě a prvních křesťanech. Mému obrácení však zabránila puberta, touha po dívčí lásce a kamarádi.

Za deset let jsem se nabažil světských radovánek a znovu se k Písmu vrátil. Začal jsem pátrat v kostelech po faráři, který by mi vysvětlil Bibli, abych se mohl stát křesťanem. Jenže strach z komunistů posílenými ruskými tanky působil i na muže víry a faráři neměli důvěru se zabývat mladým provokatérem. Ujala se mne ilegální organizace fundamentalistického náboženství Svědků Jehovových, která už byla v konspirativní náboženské činnosti cvičená třicet let. Ačkoliv se dnes na duchovní vedení od Svědků dívám jako na amatérské, musím uznat, že pospolitost sboru byla za komunismu výtečná. Neustálá hrozba zatýkání v nás vyvolávala stejné pocity, jako měli první křesťané v Jeruzalémě, kteří žili pod tlakem od nepřátelských náboženských vůdců. Jsem Svědkům za toto období lásky a spolubojovnictví vděčný.

Po revoluci se ze Svědků postupně vyklubala americká společnost se zaměřením na distribuci náboženské literatury. Dnes jsou již všem známé dealerské metody a sektářská struktura svědků a jim podobných skupin, ale v prvních letech po revoluci, jsem byl nadšený jejich návodem na řečnictví a psychologicky dobře propracované umění přesvědčovat lidi o nějaké 'pravdě'. Vedl jsem stovky rozhovorů nejen s cizími lidmi u dveří jejich příbytků, ale také stovky rozhovorů s bratry a sestrami z organizace svědků. Začínal mi svítat, že nepropagujeme učení Krista, nýbrž starozákonní, tělesné smýšlení, jež propagovali ctitelé Boha Jehovy před příchodem Krista. Ačkoliv se Svědkové Jehovovi pokládají za křesťany, o Kristu v posledních dvaceti letech vyučují jen okrajově. Jejich hlavním cílem je fundamentalistické uplatnění zásad Mojžíšova zákona na Kristovo učení. Tedy obrácený postup nežli přinesl Ježíš, který starozákonní Písmo přišel naplnit Božím Duchem. Stejně jako jiná náboženství Knihy (Bible je pro ně víc jak Boží Duch jež jí sestavil) se brání působení Božího ducha na jednotlivce, neuznávají dary Ducha a neuznávají ani Krista jako hlavu sboru, ačkoliv to ve svých publikacích tvrdí. Hlavou sborů svědků není v praxi Kristus, ale ústřední kancelář distribuce a propagandy v USA. Jejich vyučování v konečném důsledku působí otroctví a strach. Ačkoliv se tomu nařčení velice brání, jejich nátlakové metody zastrašování členů, je řadí mezi sekty (ne ve smyslu oddělení se od náboženství , ale ve smyslu metod, jímž své členy oddělují od běžného způsobu křesťanského myšlení a života.)Myslím že se zastavili ve stádiu židovství, jež slyší o Kristu, ale bojí se ho přijmout v plné míře a brání se mu stejně jako někteří židovští křesťané, jež se stále vraceli ke starým věcem zákona.

Po dvaceti pěti letech působení v této organizaci mám smíšené pocity. Bráním se však destruktivní myšlence, že jsem promarnil cenný čas. Myslím, že mne Svědkové důkladně seznámili se způsobem myšlení židovských farizeů a zákoníků z prvního století, jimž se výrazně v mnohém podobají. Myslím, že Svědkové zůstali stát v pochopení Božích záměrů na místě učedníků Jana Křtitele a za celých dvacet pět let mého pozorování neudělali posun blíže ke Kristu. Ba právě naopak: o Kristu se učí méně a méně. Veškeré vyučování se nejvíce točí kolem starozákonního Boha Jehovy. O to mocněji si vážím obrácení ke Kristu svatým Duchem, které poslední roky zažívám. Svědkové Jehovovi, přes všechna svá opačná tvrzení, připouští působení darů Ducha jen v prvním století a jen do sestavení Bible. Dnes smí u nich mít 'ducha' pouze věrný a rozvážný otrok. Ostatní se duchem Ježíšovy svobody nesmí nechat ovlivňovat, protože by to narušilo jednotu. Lidé, kteří by dary Ducha projevovali jsou označováni za podivné a když se ducha nevzdají jsou vyloučeni, protože mají ducha Satana. Podobně osočovali farizeové Ježíše.

Myslím, že jsem do skutečného křesťanství vstoupil až dveřmi pochopení trojice Boží. Teprve vztahy, jež se v trojjedinném Bohu odvíjí, mému myšlení odhalily nezměřitelný rozsah Boží lásky. Trojice byla kdysi základním kamenem mého přesvědčení, že Svědkové mají Božího ducha a dnes tatáž trojice mne přesvědčuje o tom, že Ducha postrádají.

Moje zkušenost není tak drsná jako příběhy jiných, kteří odcházeli od SJ. Kromě setkání s pár nemyslícími fanatiky, kteří nepoctivě bojovali vůči mé osobě, nemám žádné další traumatizující zážitky. (odchod od SJ bývá často psychologicky dramatický - ztráta smyslu života, umělá ztráta přátel, odmítnutí - a proto vede až do léčeben na psychyatrii, k touze po sebevraždě a pod.)

Myslím však, že poznání o tom, že Svědkové nejsou skuteční následovníci Krista, jak o sobě tvrdí, je dostatečně traumatizující a bolestné. Osobní útoky některých náboženských fanatiků v řadách Svědků byly jistě pro napadené bolestné, až k zbláznění, ale na druhou stranu se v každé církvi patrně najdou občas fanatičtí teroristé ve víře. Je-li však samotná církev podvodnou vůči Kristu je to zážitek s duchovním gangsterstvím a to je trauma duchovní.