Můžeš v krátkosti popsat, jak vidíš sama sebe? Charakter, temperament, tvé schopnosti, touhy a plány…

Sama sebe vidím jako ctižádostivou a svým způsobem vcelku náročnou osobu. Dřív jsem bývala spíš cholerik a sangvinik, pokud mám použít této teorie. Schopností a talentů jsem dostala od Boha do vínku dost. Žel ne všechny se mi daří používat a rozvíjet tak, jak bych si představovala.Snad i díky této nevyhraněnosti a neschopnosti se rozhodnout, kterému talentu dát přednost a který rozvíjet nejvíce, jsem se stala učitelkou prvního stupně ZŠ. Tady uplatním všechno a leckdy i to, co jsem do vínku nedostala.

Od doby, kdy jsem poznala Boha, se mé touhy a cíle pozměnily. Největší touhou je, abych žila tak, jak si to přeje Bůh, abych poznala, jaká je Jeho vůle pro můj život, abych mu svým životem dělala radost a lidem kolem sebe také. Abych přinášela pokoj tam, kde není a cítila ho i ve svém srdci, ať už je mi v životě jakkoli a situace nevypadá vždy příznivě. A také, abych byla svědectvím o Bohu, ať už svým životem a činy, tak i slovy. Ne vždy mi to jde.

Z takových čistě prozaických plánů, co bych chtěla, je mít se svým manželem rodinu a vytvořit pro naše děti domov, zázemí a bezpečí. Zatím máme kocoura.

Mohla bys nastínit svůj životopis? Co vlastně všechno děláš?

Narodila jsem se 24.9.1976 v Chomutově, kde jsem s rodiči žila v paneláku do svých dvou let a narození své sestry. Pak jsme se odstěhovali na samotu u lesa v pidivesnici Podlevín, kde se narodil můj bratr a žili jsme tady takřka pohádkové dětství až do mých sedmi. Kvůli škole a práci rodičů jsme si pak pronajali byt v Nové Pace a samotu u lesa nyní využíváme jako chatu. Hlavně s přáteli na Silvestra.

Škola mi nikdy nečinila žádné potíže. Učení mi lezlo do hlavy samo. Po ZŠ jsem vystudovala Obchodní školu v Jičíně a pak šla na vysokou pedagogickou v Plzni. Musím přiznat, že především proto, abych se naučila hrát na klavír, což se mi moc nepodařilo a stále vítězí kytara.

Hudbu jsem milovala od dětství. Na kytaru jsem chodila od čtvrté třídy, na flétny jsem se učila jako samouk (což je vidět) od první třídy a na střední škole jsem zkusila i bicí. Zpívala jsem také dost dlouho v pěveckém sboru, ale nyní mi úplně vyhovuje skupina Filia, se kterou zpívám od roku 2000.

V současné době bydlím od roku 1995 v Plzni. Musím říci, že mi toto město přirostlo k srdci, hlavně díky lidem, kteří se tu stali mými přáteli. Co všechno dělám? Dělám toho spoustu, ale pořád ještě je to jen miliontina z toho, co všechno bych chtěla a menšina z toho, co bych mohla. Zpívám se skupinou Filia, vedu dívčí skupinu Ezer Kenegdo a někdy vypomáhám s chválami, kde se dá. Spolupracuji při organizování setkávání večerů 3pé, ať už jako hostitel, nebo člen hudební skupiny nebo organizátor víkendů. Pracuju jako učitelka na základce, snažím se být dobrou manželkou a trávit co nejvíc času s Bohem.

Mají všechny tvé aktivity nějaký společný jmenovatel? Jaký vidíš cíl pro svůj život?

Moje současné aktivity mají v podstatě jediný společný jmenovatel a tím je Bůh. Chtěla bych pro něj být křišťálovým kamenem. A to, co dělám a jaké aktivity volím, přizpůsobuju okolnostem, zda je to dobré v Božích očích, zda je to něčím někomu přínosné a zda to lidi přiblíží k Bohu. A protože Bůh je láska, je i láska tím společným jmenovatelem. Ale ne ta láska, jakou známe z kin. Ale ta čistá, průzračná, obětavá a nic nežádající láska, o níž se v Bibli píše a kterou jsem směla poznat. Ta láska, jíž nás Bůh miluje, ta láska, jíž se denně ve všem co dělám, musím učit, abych ji Bohu a bližním aspoň kousek uměla dát taky. Moc se mi líbilo, jak to vyjádřil Joshua v knize S nikým nechodím a nejsem cvok: „Svět nás zavede ke stříbrnému plátnu, na kterém se míhají příběhy vášně a milostného poblouznění, a když se na to díváme, svět říká:„Tohle je láska.“ Bůh nás zavede k patě kříže, na kterém visí nahý zkrvavený muž a říká: „Tohle je láska.“

Prozraď nám prosím něco o svém domově, o své rodině.

Domov? Dřív to pro mě byl potok pod kopcem a otevřené okenice v našem domku a máma a táta… Ani nevím, kam se tohle ztratilo. Můj domov je teď tam, kde je Bůh a kde jsou určití lidé, na kterých mi moc záleží. V dubnu 2008 jsem se provdala a nyní s manželem Zdeňkem vytváříme svůj domov a moc si přejeme, aby se v něm cítily doma nejen jednou naše děti, ale i lidé, kteří k nám přijdou.

Jak k tobě vlastně přišlo Evangelium, neboli Dobrá Zpráva?

Omlouvám se, že tohle vyprávění bude delší, ale nevím, jestli je dobré něco vynechat.

Vyrůstala jsem v ryze ateistické rodině. Moji rodiče v Boha nevěří. Mí sourozenci také ne. Vlastně ani jedna teta strýc, babička, nikdo. O Bohu jsem se poprvé dozvěděla od kamaráda ze střední školy. Byl to katolík, ale nijak mi své přesvědčení nevnucoval. Občas jsme se o víře bavili, ale já jsem vždycky se svraštělým čelem vykličkovala. Od táty jsem měla náboženství vsugerováno jako fanatismus a něco nepatřičného. Druhý člověk, který mi Boha přiblížil z jiné strany, byla Boďa na vysoké škole. Byl to nádherný člověk. Myslím, že její víra a láska k Bohu jí zářila z očí tak, jak jsem to nikdy u nikoho neviděla. Když jsem se na ní dívala, viděla jsem Ježíše, i když jsem ho neznala a nikdy jsem o něm nic, co by ve mně vzklíčilo, neslyšela. Asi z ní lásku cítili i docenti a profesoři na škole, protože při výkladech se obraceli výhradně na ni. Ona se jen mile usmívala na každého a ke každému byla laskavá. Nevím, proč si vybrala za přítelkyni mě, ale byla jsem za ní vděčná. Byla mi vzorem. Jako Helena Burnsová pro Janu Eyrovou z knihy C. Bronteové.

Ale ani ona mě k Bohu nepřivedla. Kamarádily jsme se jen chvíli. Ve druháku se vdala a odstěhovala do Prahy. Dodnes mi chybí.

Třetím člověkem, který mi pomohl na cestě k Bohu, byl Tom. Seznámili jsme se na vysoké škole. Těsně před mými státnicemi. Hodně jsme se o Bohu bavili, leckdy celé noci, kdy jsme chodili v parku pořád dokola a diskutovali, nebo seděli v obýváku po nějaké oslavě, všichni už spali a my si povídali. Nějak jsme se spolu rozhodli chodit zpívat do kostelního sboru na Jižním předměstí. Chodili tam samé milé babičky a dědečkové a my dva. Oni za nás byli moc rádi a my jsme aspoň mohli zpívat.

Jednou nás kamarád pozval na Lochotín do auly, kde se tehdy scházelo KS Plzeň. Přijali jsme. Když jsem tam vkročila, zrovna zpívala Filie. A vtom ke mně poprvé promluvil Bůh: S touhle skupinou budeš zpívat. Najednou jsem to věděla. Ale nechtěla jsem tomu věřit.

Začali jsme do KS chodit. Já jako nevěřící. Pořád jsem se ohlížela po lidech, jestli to na mě někdo pozná, že tam nepatřím. Věděla jsem, že tam nepatřím, ale nedokázala jsem tam patřit. Ještě ne. Každou neděli se kazatel ptal, jestli je mezi lidmi někdo, kdo by chtěl Bohu říct své ano, ať zvedne ruku. Tolik jsem chtěla, ale nikdy jsem se nepřihlásila.

Bohu jsem řekla ano až o prázdninách. Doma. Sama. Ležela jsem v posteli a najednou jsem vyslovila modlitbu. Dala jsem Mu svůj život. A …nic se nestalo. Vůbec nic. Byla jsem zklamaná. Připadalo mi, že mě nechce, že mě neslyší. Že jsem už udělala tolik věcí špatně, že už o mě nemá zájem. Ale i tak jsem se rozhodla žít podle Něj a pro Něj. I když se nic nestalo.

Dokonce jsem se rozhodla dát pokřtít. A Tom se mnou. Chtěla jsem, aby nás křtila Libuška a ne Kája. Káji jsem se bála. Ani nevím proč. Ale nakonec byli přítomni u křtu oba. A při křtu se to najednou stalo. Najednou jsem věděla, že jsem křesťan, že mi Bůh všechno odpustil a i já, že si dokážu odpustit. Že začínám s čistým štítem. A měla jsem ohromnou radost. V lednu jsem s Tomem začala zpívat ve Filii a Káji už se nebojím )

Teď žiju s Bohem už pátý rok. A přestože navenek to vypadá, jako že jsem všechno ztratila, své bývalé přátele, domov, leccos co mě těšilo a bavilo, přestože jsem sama a někdy mi je z toho smutno, nikdy jsem ani na chvíli nelitovala, že jsem tohle rozhodnutí udělala. Tenhle čistý život s Bohem je milionkrát lepší než ten předchozí bez Něj.

Které filmy bys zařadila mezi své nejoblíbenější? Napiš tři, čtyři…

Určitě k mým oblíbeným filmům patří Pán prstenů, Amelie z Montmartu, Na Hromnice o den více, Matrix.Ale také různé katastrofické filmy a vážné filmy.Všechny jsou mou relaxací, když už nedokážu relaxovat jinak. Ráda se dívám na filmy s blízkými lidmi. Žánr úplně vyhraněný nemám. Co nemusím jsou horory a některé akční bezduché filmy. (Promiň Tome, vím, že bezduché Tě také nebaví. )

Které lidi máš v pomyslné galerii svého srdce jako vzory, od kterých ses něčemu přiučila, nebo od nich něco četla?

Možná to bude znít hloupě, ale necítím moc jako vzor někoho, o kom jen čtu, nebo ho vůbec neznám. Mým vzorem vždycky byl někdo živý. S kým jsem se potkala, s kým jsem mluvila, koho jsem viděla, cítila. Určitě jsou lidé z literatury či z filmů které velmi obdivuji,pro to, co dokázali, pro život, jakým žili. (třeba bratr Yun). Ale zároveň jsou mým vzorem spíš lidé, kteří žijí teď, vidím jejich starosti, problémy, výhry a prohry a vidím, jak se s nimi oni dokáží vypořádat a nebo taky ne. Mezi vzory, kterým bych se chtěla přiblížit a které obdivuju proto patří někteří moji přátelé, dřívější i nynější, každý pro něco jiného. Ale cítím k nim hlubokou úctu a obdiv. Chtěla bych někdy dokázat to, co oni a nebo být jako oni v něčem, co jim jde skvěle a mně ne.

Co pro tebe znamená hudba? A jakou posloucháš nejraději?

Hudba je pro mě jeden z nejkrásnějších darů, jaké nám Bůh mohl dát. Provází mě celým životem, cítím ji v hlavě, v srdci. Ráda si zpívám a myslím, že nebyl v mém životě jediný den, kdy bych si nezazpívala, ať mi bylo jakkoli. Považuju za požehnání, že mou hlavní službou je být součástí chválicí skupinky a že mohu využít svůj dar a svou lásku k hudbě právě k oslavě a chvále Boha, k přiblížení Boha lidem, k tomu, aby se cosi krásného dotklo jejich srdcí a vlastně i srdce mojeho. Někdy skládám písničky i sama, brnkám si na kytaru a pískám na flétnu a to jsou chvíle, kdy je mi svým způsobem dobře a jsem spokojená, i když je mi třeba smutno a cítím se osaměle. Hudba je pro mě způsob vyjadřovaní těch nejniternějších věcí. Jde mi to takhle mnohem snáz než slovy. Hudbou se i někdy modlím, skrz hudbu cítím Boží přítomnost. Poslouchám Matta Radmana, Nelly Furtado, Tima Hughese, … Z českých autorů Ebeny, Nohavicu, písně z muzikálů (Johanka, Krysař), Ram-Adonai,…..

Jakých charakterových vlastností si vážíš u lidí okolo sebe, a proč?

Vážím si věrnosti, upřímnosti, zodpovědnosti, statečnosti a pokory, ale také schopnosti být milosrdný, empatický a schopnosti odpouštět. Myslím, že s těmito vlastnostmi se lidé nerodí, že je něco stojí a musí o ně bojovat a pilovat je. Musí překonávat sami sebe a to někdy dost bolí. A o to jsou cennější a vzácnější.

Můžeš v krátkosti popsat, jakou máš představu o ideální církvi pro 21. století?

Ideální církev? Církev tvoří především lidé, lidé, kteří by měli znát živého Boha, znát Ježíše a žít s ním každý den. Měli by zkoumat, co se Bohu líbí a o co hlavně mu jde. Měli by dát prostor Ježíši, aby v nich žil. Pokud to tak bude, myslím, že na sebe nebudou nevraživí a k sobě netolerantní, což se někdy v církvi projevuje. Jsem určitým způsobem hrdá na plzeňskou ekumenu. Na to, jak tady fungujeme dohromady, jako skuteční bratři a sestry. Určitě je ještě co vylepšovat, být jednotnější, ale myslím, že jsme na správné cestě… Ještě mě napadlo, že církev by měla být rodinou, místem, kde o každého jde, kde se každý člen cítí doma, mezi svými… kde je doma i Bůh a je tam rád…

Jaká máš oblíbená jídla (a nápoje?)

Mám ráda kuře na všechny možné způsoby a také rybí maso. Ovoce a zeleninu všeho druhu a z příloh mám nejraději brambory, taky na všechny možné způsoby. Hlavně americké a opečené.

Z nápojů mám nejraději ovocné čaje, takové ty lepší. Když se chci rozmazlit, což moc nedělám, tak si je osladím. Hodně piju ochucenou dobrou vodu či magnesii a matonku a také mám moc ráda kávu, ale snažím se to s ní nepřehánět. Když je nějaká příležitost, dám si dobrou horkou čokoládu.

Jaké máš koníčky, baví tě nějaký sport?

K mým největším a nejtrvalejším koníčkům kromě hudby patří čtení. Miluju dobré knihy a čerpám z nich mnoho do života. Některé knihy jsem četla bezpočtukrát. Z autorů mám ráda např. R. Bacha, C. S. Lewise, Rostena a jeho knihu Pan Kaplan má třídu rád, Zdenu Frýbovou a jejího Robina, Daphe de Maurier. Od ní téměř vše. Michel Quoist: Povídej mi o Lásce. No je jich prostě mnoho.

Dále k mým koníčkům patří kreslení, hudba, pinčes, koukání na dobré filmy, běhání a posilovna, kam zajdeme s manželem. Také naše procházky či projížďky na kole.V létě plavání, v zimě bruslení či běžkaření. Na sjezdovkách jsem nikdy v životě nestála. Ale hory v zimě mám ráda. Taky mě bavilo jachtaření, když to bylo možné a jízda na koni. Ale k oběma těmto činnostem teď moc možností nemám.

Někdy si píšu citáty do sešitu, který mám už od sedmé třídy. A nebo do počítače. K mým koníčkům patří také poznávat lidi, povídat si s nimi.

Ve škole vedu spolu s kolegou dívčí oddíl sportovní gymnastiky, kterou jsem jako malá dělala. Také ráda tančím, ale k tomu moc příležitostí nemám.

Jakým způsobem se tě v současnosti nejvíce dotýká Boží láska?

Myslím, že Bůh mě za poslední roky poopravil moji pokřivenou představu o tom, co to láska je. Vím, že bez Boží lásky a odpuštění bych si ani neškrtla. Jeho láska mě doslova přenáší přes hory zklamání, čekání, zármutku, doteky Jeho lásky jsou důvodem, proč se pořád zvedám a jdu dál, i když mám pocit, že už vážně nemůžu, že ty pády bolí moc a jsou příliš hluboké a jizvy se nehojí. Jeho láska je důvodem, proč se snažím chovat správně, i když to je někdy těžké a nepochopitelné, doteky Jeho lásky jsou tím, co mě smiřuje s nesmiřitelným… Velmi se mi líbí kapitola o lásce Agapé v Korintským1/13. Ale vím, že k tomu, abych takhle milovala nutně potřebuju Ježíše, protože sama to nedokážu.

Znáš nějaký výrok, který tě vystihuje, nebo pod který by ses bez váhání podepsala?

„Díváš se na hvězdu a pláčes. Myslíš, že ji nikdy nedostaneš.
A pak se jednoho dne podíváš dolů - a tady je – září ti v dlani…“ R. Nash

„Byla tu nerovnost, nespravedlnost a nesvoboda.
Ale zůstávala láska ukrytá kdesi v hlubině spoutaného těla, láska, k níž ruce tyranů neměly přístup.
Byly tu boje, války, mrtví. Ale zůstávala láska, láska zkrvavená, láska uplakaná, ale láska, která všechno přežije.“ M. Quoist

„Máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme,
jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme,
nic nemáme, a přece nám patří vše…“ 2K 6,10

„Někteří lidé vstoupí do našeho života a rychle z něj zase odejdou.
Někteří v něm nějakou dobu zůstanou a zanechají stopy v našich srdcích, my už pak nikdy nebudeme stejní.“

Které vlastnosti našeho národa se ti líbí a které naopak vůbec?

Na našem národě se mi líbí houževnatost, přizpůsobivost a šikovnost a vzdělanost. Nelíbí se mi taková ta věčná nespokojenost a závist, koukání do okna sousedovi, jestli na tom není náhodou líp… Vůbec ta touha si přilepšovat a hrabat si na svůj píseček...

Jakým způsobem nejraději odpočíváš?

Ráda odpočívám ve vaně s příjemně teplou vodou a dobrou knížkou v ruce. Ale to teď nejde, neboť máme jen sprchový kout. Taky mám jako relax chvíle, kdy si zapálím svíčky, k tomu si na mísu dám něco dobrého a dobrý čaj, všechno je v pořádku a uklizené, hraje nějaká fajn hudba a já si třeba něco píšu na počítači, nebo si čtu, maluju, prostě dělám něco, co mě těší…Také procházky a výlety s manželem či jízda na kole.

K aktivnímu odpočinku patří právě víkendy s blízkými lidmi, kdy se bavíme, hrajeme hry nebo právě ten pingpong. To si odpočinu zase po jiné stránce…

Popiš prosím ve stručnosti kde všude jsi pracovala, čím se živíš teď a co tvá práce obnáší.

Na vysoké škole jsem vystřídala bezpočet brigád. Výhodou bylo, že jsem se podívala na různá místa, do zákulisí mnoha pracovišť. Třeba do sběrny odpadků, či do pekárny, do různých budov, kde jsem myla s kamarádkou okna, na magistrát, kde jsme uklízely, nebo také do léčebny v Dobřanech či do Fakultní nemocnice. Nebylo to tam vždy úžasné, ale rozhodně úžasně poučné.

Nyní už desátý rok pracuji jako učitelka. Učitelství mě baví, i když to není jednoduché, hlavně kvůli otázce peněz. Popravdě bych šla nejraději na mateřskou a chvíli byla doma a od učení si odpočinula. Učím všechny předměty a také angličtinu, ke které jsem si dodělávala certifikát.

Které roční období máš nejraději?

Mám ráda jaro. Je jako vysvobození, jako naděje. Každý rok se na něj po zimě hrozně těším… až všechno ožije a rozkvete a rozvoní se… A pak léto. Mám na všechno víc času, je možnost jet domů za rodinou a trávit víc času s lidmi, které mám ráda.

Můžeš prozradit, jaké bylo v poslední době tvé nejkrásnější splněné přání?

Dlouho jsem si přála, abych nešla životem sama. Mým nejkrásnějším splněným přáním v tomto roce byl můj manžel Zdeněk. A také to, aby mí přátelé byli šťastní a splnila se i jim přání a myslím, že se to v tomto ruce skutečně hojně podařilo. Samozřejmě díky Bohu.

Sleduješ televizi? Pokud ano, jaký typ pořadů se ti líbí?

V bytě televizi máme, ale nesledujeme ji. Ani není zapojená. Jen stojí otočená obrazovkou ke zdi. Pokud chceme sledovat film, tak jedině na počítači.

Máš nějakou úsměvnou historku, na kterou ráda vzpomínáš?

Nevím, jestli to je zrovna úsměvná historka. Asi jak pro koho ze zúčastněných stran.

Už jsem se zmínila, že mám kočku. Když byla menší, k její oblíbené zábavě patřilo procházet se po zábradlí našeho balkonu v pátém patře paneláku. Nevěděly jsme se spolubydlící, jestli ji to dovolovat nebo ne. Zákonitě mi připadalo, že jednou musí spadnout. I když to je kočka. Většinou jsme ji z balkonu odvlekly, ale nějak si tam cestu vždycky našla. Každopádně den D nastal. Povídala jsem si s kamarádem v pokoji a najednou mě zarazilo podezřelé ticho. Kočka nikde. Šla jsem najisto ven, ale s hrůzou jsem trnula, co dole najdu. Maci seděla vystrašeně v křoví, které naštěstí rostlo přímo pod balkónem. Bez jakýchkoli cavyků se nechala odnést domů. Přežila to bez komplikací a větších zranění. Jen trpěla chvíli šokem a byla nezvykle hodná. Zmátořila se tak po třech dnech. Nicméně nic se neutají. Když jsem přišla do sboru na nedělní shromáždění. Přišla za mnou jedna sestra se slovy: „Ahoj, ty jseš ta Zuzka, co jí spadla kočka z balkónu?“ Připadala jsem si jako kočkovrah.

Tahle kočka se pak jednoho dne ztratila. Teď máme kocoura a bydlíme v přízemí. Chodí ven každý večer a ráno se vrátí. Nemusím se už bát, že spadne.

Který verš z Písma tě v současnosti nejvíce oslovuje?

Doufej v Hospodina, konej dobro, v zemi přebývej a zachovávej věrnost. Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše oč požádá tvé srdce. (Ž 37,3-4)

Máš-li útočiště v Hospodinu u Nejvyššího svůj domov, nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží. On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil. (Ž 91,9-12) A pak kapitola o lásce…

Láska je vytrvalá, trpělivá a laskavá; láska není nikdy závistivá a nikdy nevzkypí žárlivostí, není vychloubavá ani ješitná; nevystavuje povýšeně sama sebe. Není domýšlivá, arogantní, nenadýmá se pýchou, není hrubá, surová, prudká, nejedná nevhodně. Láska netrvá na svých právech, ani na své vlastní cestě, neboť není sobecká. Není nedůtklivá, popudlivá ani rozmrzelá; nepočítá zlo, které jí bylo učiněno, nevěnuje pozornost utrpěným křivdám. Nemá radost ze špatnosti a nespravedlnosti, ale raduje se, když převládá právo a pravda. Láska odolá všemu, obstojí ve všem; je vždy připravena věřit tomu nejlepšímu o každé osobě; její naděje neuvadá navzdory všem okolnostem a aniž by zeslábla, přetrvá všechno. Láska nikdy neselhává, nikdy nevymizí, nikdy nezastará, nikdy nekončí… (1K 13,4-8a Amplified Bible)

Víš o sobě ještě nějakou zajímavost, na kterou se těmito otázkami nepřišlo?

Zajímavost? Stejně jako Kája i já jezdím na Vlaštovku. I já mám své druhé jméno. Mé jméno Zuzana znamená lilie (je to hebrejské jméno). A na Vlaštovce v quenijštině mé jméno zní Indil Meliel. Indil je lilie, Meliel – dcera lásky.

Také jsem stejně jako Petra spolunatáčela CD Písní pro přiblížení.

A miluju moře…

Už dvakrát jsem byla o prázdninách na jachtě a několik dní plula kolem Elby a Corsiky. Dokonce i když byl hurikán.