Prostor pro přiblížení      
Stránky se nahrávají


Návrat na úvodní stránku Prostor pro přiblížení
„Zpravidla nás přesvědčují víc ty důvody, které sami objevíme, než ty, na které přišli jiní.“
Blaise Pascal, Myšlenky
Úterý 19. září 2017
Próza pro přiblížení

Každý život je kniha...
Každý život je kniha.
Ne na čtení, ale k napsání příběhu.
Příběh každého života začíná Autor, ale každý život si dopíše sám svůj vlastní závěr.

Jak nebezpečná svoboda.
Oč bezpečnější by bylo každému Adamovi jeho příběh i dokončit.
Předepsat každou volbu.

Bylo by to bývalo jednodušší.
Bylo by to jistější.
Ale nebyla by to láska.
Láska je láskou jedině, když dává vybrat.

A tak se Autor rozhodl svěřit kaž-dému dítěti pero.

„Pište opatrně,“ šeptá...
MAX LUCADO
Veškerá uvedená próza je použita se souhlasem autorů.

Knihy
Zde si můžete celé knihy jak stáhnout (ve formátu zip), tak nechat zobrazit a přečíst on-line.
Finwen, Laisi

Fejetony, eseje, zamyšlení
Anonym
TŘI EMBRYA
Z časopisu YOU 3/2002
Přeložil: Karel Řežábek


V bříšku těhotné ženy byla jednou tři embrya…
Jedno z nich bylo malý věřící, druhé malý pochybovač a třetí bylo malý skeptik.

Malý pochybovač se ptá:
Věříte vlastně v život po porodu?

Malý věřící:
Já rozhodně! Náš život tady je podle mě jen k tomu, abychom rostli a připravili se na život po porodu - abychom potom byli dost silní na to, co nás čeká.

Malý skeptik:
Blbost, nic takového neexistuje. A jak by měl vůbec ten život po porodu vypadat?

Malý věřící:
To ani já nevím přesně. Ale určitě tam bude mnohem víc světla než tady. A možná tam budeme běhat a jíst pusou.

Malý skeptik:
To je ale ptákovina! Běhat, to se přece nedá. Už jsi to někdy zkoušel? A jíst ústy, jaká směšná představa! Existuje přece pupeční šňůra, která nás živí. Kromě toho je nemožné, aby existoval život po porodu, protože pupeční šňůra je už teď příliš krátká.

Malý věřící:
Ale jo, určitě je to možné. Bude to jenom všechno trochu jinak.

Malý skeptik:
Nikdy nikdo se ještě po porodu nevrátil. Porodem život končí. Život je temný a převážně jedno velké trápení.

Malý věřící:
I když přesně nevím, jak vypadá život po porodu, v každém případě potom uvidíme mámu a ona se o nás postará.

Malý skeptik:
Máma?!? Ty věříš v nějakou mámu? A kde prosím tě je?

Malý věřící:
No tady, všude kolem nás. Jsme v ní a žijeme v ní a taky skrze ní. Bez ní bychom vůbec nemohli existovat.

Malý skeptik:
Hloupost! Z žádné mámy jsem nikdy nic neviděl, takže neexistuje a basta.

Malý věřící:
Někdy, když jsme úplně potichu, můžeš jí slyšet zpívat. Nebo cítit, jak hladí náš svět. Já zkrátka věřím, že opravdový život začne až potom!“
DLOUHÉ TICHO
Na konci věků se milióny lidí sešly na velké pláni před Božím trůnem. Většina se stáhla zpět od jasného světla před nimi, ale vpředu zůstávaly skupinky, ve kterých probíhala zapálená diskuse. Ne v zahanbujícím studu, ale s bojovným odhodláním.

„Jak nás může Bůh soudit? Co on ví o utrpení?“ vyštěkla žena s tmavými vlasy. Její tělo vykazovalo známky mučení. „Zažila jsem teror…bití…znásilnění…smrt!“ V jiné skupince si mladý Afričan rozepnul košili: „A co tohle?“, ukázal na díry po kulkách. „Zabili mě jen proto, že patřím k jinému kmeni!“ V další skupince muž s kalnýma očima mumlal: „Mám AIDS. Proč zrovna já? Proč zrovna já mám trpět?“

Na pláni byly stovky takových skupin. A jejich rozhořčení sílilo. Proč Bůh dovolil zlo a utrpení na světě? Zatímco sám tráví svou věčnost v nebi, kde je všechno krásné a jasné, kde není žádný pláč ani strach, žádný hlad ani nenávist? Co může tenhle náš soudce vědět všem tom utrpení lidí na zemi?

A tak každá skupinka vyslala vedoucího – někoho, kdo nejvíce trpěl – aby se poradili. Sešli se ve středu pláně: oběť bombového útoku, žena zohavená artritidou, muž s vrozeným poškozením mozku, zavražděná, zneužité dítě… Konečně byli připraveni předložit svou obhajobu. Bylo to docela chytré. Než bude Bůh kvalifikován jako jejich soudce, musí zakusit, čím prošli oni. Rozhodli se, že Bůh by měl být odsouzen k životu na zemi – jako člověk!

Ať se narodí v bídě a chudobě a nejlépe jako Žid. A ať je považován za nemanželské dítě. Ať žije v zemi okupované cizí, krutou armádou. Ať je pronásledován a musí se skrývat. Dejte mu úkol, který bude tak těžký, že i jeho rodina ho bude mít za blázna, když se jej bude snažit uskutečnit. Ať ho zradí i nejbližší přátelé. Ať je falešně obviněn, a odsouzen zaujatým soudem bez možnosti odvolání. Ať pozná, jaké to je být naprosto opuštěný. Ať je ostatním pro smích. A nakonec ať trpí bolestí, jak to jen jde. Pak to s ním skoncujte. Ano, ať Bůh pozná na vlastní kůži, co je to smrt.

Mezi jednotlivými požadavky se ozývaly nadšené výkřiky souhlasu všech přítomných. Když dokončili poslední větu, všichni utichli. Najednou už nikdo neřekl ani slovo. Nikdo se ani nepohnul.

Nastalo dlouhé ticho.
Pinknerová, Hana
JAKO TRN
Včera jsem pracovala na zahradě a při stříhání popínavých růží se mi zabodl do ruky trn. Jen taková maličká špička trnu. Uvízla mi na dlani v místě, kde mám ztvrdlou kůži. Skoro jsem ji necítila a vlastně ani nebyla moc vidět. Nevšímala jsem si jí tedy. Dokončila jsem svou práci na zahradě a šla domů. Umyla jsem si ruce a připravovala oběd. Po obědě jsem si chvíli četla, potom jsem dohlížela na děti při jejich cvičení na klavír a na kytaru. Pak jsem žehlila a psala na počítači. Navečer mě navštívila kamarádka, přišla si něco vypůjčit a na kus řeči. Trn nic.

Až večer, když jsem po večeři vykoupala a uložila děti a zase usedla k počítači, uvědomila jsem si, že mě bolí ruka. Místo, kde se trn nacházel, bylo trochu zarudlé. Ten nepatrný kousíček dřeva mi působil bolest. Snažila jsem se ho všelijak vymáčknout, ale nešlo mi to. Nechala jsem to být. Ráno bylo místečko na dlani zanícené. Bylo nutné protrhnout kůži a odstranit trn i s hnisem. Bolelo to pořádně.

Napadlo mě, že stejné jako zabodnutý trn bývají některé myšlenky. Uvíznou úplně nenápadně. Ani si jich vlastně nevšimnu. Dlouho se nijak neprojeví a já zapomenu, že jsem se s něčím takovým setkala. Projeví se, až začnou hnisat. Náhle zjistím, že třeba někoho podezřívám, aniž bych měla osobní zkušenost nebo nějaký pádný důvod. Myslím si o někom něco negativního, a nemám pro to žádné opodstatnění. Jdu-li po stopách svým myšlenkovým pochodům, objevím někde nějakou nenápadnou větu. Někdo mi totiž něco řekl. Ani jsem nezpozorovala, že mi myšlenka té věty uvízla v hlavě. Přemýšlela jsem si pěkně o svých věcech a ona mi tam tiše hnila. Jako špička trnu se mi zabodla někde uvnitř a já jsem si jí nevšimla. Když pak se provalil ten hnis, co se kolem utvořil, teprve pak jsem to zjistila. Někdy je to trn pomluvy, někdy tříska neodpuštění. Skoro to nestojí za řeč. Vlastně skoro o nic nejde. Takovým maličkostem nepřikládám žádný význam. Nebudu přece malicherná! Ale čištění zhnisaných myšlenek taky bolí. Nevyčistí-li se, může dojít i k otravě. Otrávím sama sebe, své vztahy, a nakonec i jiné lidi, když se dotknou mých infikovaných trnů a zabodne se do nich třeba jen malinká špička.

Chci být příště opatrnější. K sobě i k druhým.
FAKT JSEM TOHLE CHTĚLA?
Ráno jsem vstávala před šestou. Malá chtěla mlíčko. I když vypila lahvičku a pak si klidně ještě sama v postýlce hrála, nemohla jsem už usnout. Nacpala jsem tedy prádlo do pračky, utřela prach na skleněné poličce v koupelně a uvařila jsem si kávu. Snažila jsem se být co možná nejvíc potichu, abych nevzbudila muže a starší dceru. Měla bych po soukromí. Vytáhla jsem bibli, ale na čtení se těžko soustředím. Pořád mi skáče na mysl, co mám dnes udělat, na co nezapomenout, komu zavolat, co nakoupit. Beru si blok a zapisuju poznámky o úkolech. Hlasité volání: “Mami! Mami!” signalizuje, že den už začal naplno. Desítky otázek, přání a požadavků. Sem tam nějaký telefonát nebo zvonek u dveří. Snídaně, nádobí po snídani, hry, úklid, pověsit prádlo, s dětmi ven, svačinka, nádobí, hry, příprava oběda, uložit děti, sebe ne! nádobí po obědě, kávu manželovi, sundat prádlo, vyčlenit, co se nemusí žehlit, schovat, co se bude muset žehlit, protože děti se probudily a chtějí ven, sbalit s sebou svačinku, pití, nezapomenout bábovky, lopatičky a kbelíček a mokré ubrousky a idealisticky přihodit knížku, třeba to půjde…

Navečer přichází návštěva. Má nejlepší kamarádka. Je svobodná, má náročné zaměstnání - hodně vydělává, žije sama. Povídáme si, co je nového. Pohraje si s dětmi, má je moc ráda. Taky jim přinesla sladkosti. Je to jejich oblíbená teta. Daly jí zvláštní zdrobnělé jméno, jaké nemá žádná jiná z tet, co k nám chodí. Přistihuju se, že jí normálně závidím. Řeší, jaký nový parfém si koupí, kam půjdou s kolegy na večeři a tak.

Cítím se vedle ní jako šedá myš domácí. Já tak řeším, jestli mě sousedka vezme autem na velký nákup do hypermarketu, abych to nemusela vláčet na zádech, nebo na které pískoviště s dětmi vyrazíme. Taky co pořád vařit k obědu a jak to provést s rozpočtem, aby pokryl ty nejnutnější potřeby a kromě toho aspoň jednou za půl roku kadeřnici. Jak ráda bych seděla v tiché kanceláři, řešila náročné pracovní úkoly, pak šla s kolegy na oběd a pak v elegantním kostýmu jen tak do města. Ó, to je život…

Převaluju v hlavě různé myšlenky a říkám si, jestli jsem fakt chtěla být maminou, co nemá nikdy na sebe čas, co pořád jen vaří, pere a uklízí. Co nenosí kabelku, ale kabelu, a v ní ne pudřenku a rtěnku, ale dudlíky, piškoty a pleny. Tak jsem si to vážně nepředstavovala, s tím jsem tedy opravdu nepočítala. Najednou si uvědomuju, že jsme obě zmlkly a každá se noříme do nějakých chmurných myšlenek. Usměju se na svou přítelkyni a ona povídá: “Člověče, já ti tak závidím.”

Asi špatně slyším, nebo co: “Cože mi…?”

“Závidím ti. Tvůj domov, pohodu, kterou máš kolem sebe. Vždycky máš uklizeno a něco dobrého na zub. Neřve na tebe žádná šéfová, práci si řídíš sama, uděláš si ji, jak potřebuješ a jak chceš. Závidím ti, jak tě tvoje děti milují, jak na tobě visí a jak je na nich vidět, že se jim věnuješ. Úplně se do nich otiskuješ. Děláš něco, co má fakt smysl. Nebo jak dokážeš být vždycky zajímavě oblečená. Já si připadám vedle tebe vždycky tak nemožně, tak nenaplněně. Strašně bych se chtěla vdát a mít rodinu jako ty.”

Třeštím oči, zatímco moje přítelkyně ze sebe chrlí tyto věty. Musím taky s pravdou ven.

“Víš, já před chvílí taky přemýšlela o tom, že ti závidím…”

Teď zase třeští oči ona: “A co, prosím tě?”

Trochu pláče, trochu smíchu, obě víme, že každý touží nejvíc po tom, co zrovna nemá. Máme se rády a žehnáme si navzájem do svých vnitřních bojů.

Večer při čištění zubů mě napadá, že jsem si nedovedla představit, co to obnáší být maminkou, ale že bych to už nikdy nevyměnila zpět. Žiju si vlastně docela báječně. Mám muže, který mě obdivuje, děti, které ve mně vidí dokonalou bytost, co dokáže upéct koláč, spravit panenku, ušít princeznovskou róbu ze záclony, a dokonce odežene zlého psa. Mám svou vlastní domácnost, v níž jsem neomezenou vládkyní. Mám spoustu nápadů, jak z mála vytvořit mnoho…

Vždyť já jsem vlastně šťastná.
VYZNÁNÍ
Často si s dcerami doma dopisujeme nebo dokreslujeme. Podle toho, co která z nás umí. Starší dcera už běžně píše (dokonce i morseovkou), mladší se teprve učí, tak spíš vyjadřuje své myšlenky kresbami. Když si tak píšeme různé dopisy, romanticky a dobrodružně si je doručujeme. Někdy najdu dopis pod polštářem nebo na polštáři, občas na mne číhá opřený o odpolední šálek kávy, stane se taky, že se objeví připevněný magnetkou na plechové kuchyňské lince. Samozřejmě pokud nebyl napsán fixou přímo na linku. Je to krásné.

Učíme se tak tvůrčím způsobem vyjadřovat, že se máme rády. Vyznání lásky na mnoho způsobů.

Jedním z oblíbených je nakreslit maminku co nejlichotivěji. Na obrázcích od mých dcer mám tedy vždycky zelené oči, protože to je zvláštní (a docela i pravdivé, někdy je trochu zelené mám), bohatý účes, princeznovské nebo hned přímo svatební šaty, střevíčky s převysokými podpatky, krásné šperky a v rukou držívám květiny. Kolem mé postavy se na obrázcích vznášejí rudá srdce, zářící slunce, dokonce i lustry.

Jiný způsob je nakreslit všechno, co by mi chtěly darovat, kdyby byly veliké a měly moc peněz. Byla jsem tak už obdarována několika soupravami bohatě zdobených šperků ze zlata s barevnými drahokamy. Dostala jsem různé dorty, mísy buchet, zástěry, domácí pantofle, čelenky, klobouky, kabelky, koně, ano i dům.

Dopisy bývají obaleny složitými obálkami, plnými pečetí, známek a lepidla. Někdy nelze dost dobře oddělit popsaný list od obálky, což je mrzuté. Nacvičujeme tím psaní adres na poštovní obálky a taky to, že soukromé sdělení druhé osobě je důvěrné. Adresát si smí nechat obsah dopisu pro sebe a sdělit z něj jen to, co sám chce.

Včera se mi dostalo jednoho z nejdojemnějších vyznání lásky od mé mladší dcery. Předcházela mu situace, kdy jsem obdržela tajnou domácí poštou dopis od starší dcery. Nahlas jsem jej předčítala, chválila krásný rukopis, oceňovala vtipný obsah a radovala se z tak poeticky obdarované dcery. Ta mladší výrazně posmutněla a postěžovala si, že ještě neumí tolik psacích písmenek, aby mi mohla napsat dopis. Snažila jsem se ji utěšit, že už jich přece umí dost, ale že mi klidně může místo psaní něco nakreslit. Za chvíli se vytratila ke svému pracovnímu stolu.

Šla jsem připravovat večeři, zvonil zvonek, někdo se mě na něco ptal, poslouchala jsem zprávy v rádiu, holky prostíraly stůl… a když jsme všichni usedli k večeři, ležel u mého talíře dopis. Obálka byla ještě vlhká od lepidla a hrdě nesla adresu: ADÉLKA MAME. I známka tam byla. Zvědavě jsem ho otevřela. Chvíli jsem nechápala, ale pak jsem si vzpomněla na odpolední rozhovor. Na zármutek z nedostatku psacích písmen. Představte si, co tam bylo: Váza plná červených bambulí – nejspíš růží – protože se o mně ví, že je mám ráda. Vedle velké červené srdce. Uprostřed papíru přepečlivě vykroužené trochu ještě roztřeseným dětským rukopisem jediné slovo, které si troufla psacím písmem napsat – pes.
NÁZORNÝ PŘÍKLAD
Nedávno jsem četla jeden poučný příběh, který mne velmi zaujal. Starý profesor přednášel svým studentům o hospodaření s časem a použil názorný příklad. Na desku katedry postavil velikou sklenici s širokým hrdlem a hromádku různě velkých kamenů. Bral kameny jeden po druhém a vkládal je do sklenice. Byla už plná, ale dost kamenů ještě zbývalo na stole. Profesor pohlédl na své studenty a beze slova kameny ze sklenice vysypal. Pak ji začal plnit znova a nejdříve vybíral ty největší. Vešly se tam všechny. Postupně doplnil i drobnější oblázky. Na desce stolu nezbyl ani jediný. Profesor znovu pohlédl do řad svých studentů: “Pamatujte si, že zaplníte-li svůj život drobnostmi, nikdy se nedostanete k těm důležitým a podstatným věcem. Začnete-li plánovat svůj čas od nich, na ty drobnosti se vždycky nějaká chvíle najde.”

Takové vyučování se mi moc líbilo. Jo, to má tak někdo štěstí mít takového učitele. To bych taky chtěla umět. Nejdřív pěkně ty velké, důležité věci, hezky si je naplánovat a pak plán dodržet. Jak prosté. Jak jasné. To známe. Dokonce mám ve své bibli zapsané ve správném pořadí důležitosti všechny oblasti života: Bůh, manžel, děti, církev, zaměstnání, koníčky. Tak nás to kdysi učili. Počkat, jak je to? Nemám to náhodou nějak opačně? Přemýšlím o tom, co většinu času dělám, a tak trochu zaraženě konstatuji, že můj život by spíš odpovídal pořadí děti, manžel, Bůh… to další už ani raději nezkoumám. Jak je to možné? Vždyť jsem si to tak brala k srdci, dokonce do bible jsem si to zapsala, abych své priority uspořádala správně. Že já to zvrtala!

Nejspíš jsem do sklenice svého života nasypala všelijaké smetí a ty skutečně důležité velké kameny balancují na vršku, div že nespadnou. Možná dokonce i čas od času vypadnou a já pak zjišťuji, že mi v životě něco podstatného chybí. Musím pak všechno vysypat na hromadu a znovu svůj život přeskládat. Zdá se, že je k tomu zase čas. Co tu tedy máme? Domácnost, vyučování dětí, vaření, nakupování, samozřejmě osobní modlitby, shromáždění, večery uctívání, sem tam na kávu s kamarádkou, kde je manžel? kroužky dětí, jo a taky kadeřnice by se tam jednou za čas mohla nacpat, nějaký ten večer bych mohla u počítače zpracovávat své myšlenky, to je taky důležité, toho teda je, a kdy budu žehlit? Asi jsem to neodhadla. Tak kde jsou ty velké kousky?

No, nebudu to rozvádět. Trvalo nějakou chvíli, než jsem vůbec rozeznala velké šutry a než jsem je vybrala. Pak byl čas na pokání a nová správná rozhodnutí. Víte, co mě nejvíc překvapilo? Pán Bůh mě vedl k plánování odpočinku. Užasla jsem, ale pak jsem musela přiznat, že je to vlastně jasné. Čas na práci moc plánovat nemusím, ale nenaplánuji-li si odpočinek, nejspíš se na něj nedostane. Pořád je co dělat. Plánovitě tedy odpočívám v Boží náruči, i když se necítím unavená. Taky si s mužem plánujeme čas, který nikomu jinému nedáme. Proč jsme to nedělali už dřív? Naše sklenice překypovaly kamením. Teď jsem dospěla k překvapivě osvobozujícímu závěru: Co se do sklenice nevejde, to tam asi nemá být.

Možná nějaký štěrk zůstal na stole, ale ty velké a zásadní kameny jsou uvnitř.
PŘÍLEŽITOST PŘIJMOUT LÁSKU
Seděly jsme s přítelkyní v kavárně a ona mi dramaticky líčila, jak nemožného má manžela: “Představ si, teď když máme tak málo peněz a taky šetříme na tu dovolenou, on přijde a přinese mi takovou zbytečnost. Kytku! Vždyť nemám žádné narozeniny ani nic. Že prý viděl ty růže za výlohou a vzpomněl si, že stejné jsem měla při svatbě. No to je důvod, řekni.” Já vím přesně, co chci říct, jen nevím, jak to formulovat, abych nepoužila slova náno pitomá. Možná se mi podařilo ji přimět k zamyšlení, jestli by svou reakci nemohla přehodnotit. Doufám, že to mínus, co manželovi udělila, změnila v plus. Snad to pak doma nějak vyžehlila. Mám pocit, že odmítnutí kytky od manžela pár let po svatbě se nedá slušným slovem nazvat.

Jiná moje kamarádka je ohromně pořádná. Je velmi pečlivá ve všem, co dělá. Když ona peče dort k narozeninám, to je umělecké dílo. Nádherně souměrný, poleva lesklá, ozdoby dokonalé. To moje výtvory jsou vždycky trochu nakřivo, poleva mi většinou nějak nevyjde a ozdoby jsou … no, originální. Když moje kamarádka doma uklízí – a dělá to často – činí to naprosto precizně. Nikde nezapomene žádný nepořádek, neunikne jí ani zrnko prachu, nikde se nic nepovaluje, všechno se jen leskne. Já uklízím nárazově. Nejsem šmudla, mám taky své hranice, ale mám je přece jen jinde. Má kamarádka je pro mne nedostižným vzorem. Má dvě děti a jejich pokojíček je taky vždycky vyleštěný a naklizený, jakoby tam ty děti snad ani nepřebývaly. Jednou jsem se u ní zastavila pro nějakou pomůcku do kuchyně a jen tak jsme prohodily pár slov v předsíni. Vtom zvonek, dveře se rozletěly a dovnitř vletěli oba kluci. “Maminko, maminko, podívej, co pro tebe máme!” V umazaných ručičkách svírají hrstičky pomačkaných pampelišek, trávy i s kořínky a nějaké větvičky. Jejich umouněné obličejíky září a jeden přes druhého se derou k mamince, aby jí mohli předat své dary. Usmívám se jejich zápalu a těším se, jakou radost bude mít jejich maminka. Ale maminka se vůbec neraduje. Naopak se zlobí. “Podívejte se, co jste tady nadělali! Copak nevíte, že se vyzouváme na chodbě? Zase to budu muset vytírat! A pozor, padá vám z toho smetí, hned ten nepořádek hoďte do koše!” Tiše jsem se vyplížila z předsíně a zmizela. Ještě na chodbu doléhalo její hubování. Ach jo, jak to že to nechápou? Vždyť propásly příležitost přijmout lásku. Vyloženě ji odmítly. A pak jsem se zarazila – nedělám to náhodou taky? Třeba nějak jinak?

Opatrně jsem se odvážila zeptat se Boha, jestli i já náhodou někdy neodmítám něco, co vlastně chci. Před očima mi začaly naskakovat různé situace. Kolikrát mi chtěl muž s něčím v domácnosti pomoct, ale já ne, já si to musím udělat sama, aby to bylo po mém. Jako by na tom záleželo. Taky jsem odmítla projev jeho lásky. A co tenkrát, jak jsem se modlila za nové boty a nevydržela jsem čekat na odpověď a šla jsem si je koupit sama. Protože jsem neměla dost peněz, koupila jsem si takové mizerné botky, co se mi ani moc nelíbily, taky mi dobře nepadly a nikdy jsem je nenosila ráda. A druhý den večer mi kamarádka přinesla úplně nové krásné střevíčky, které jí byly malé, ale mně seděly přesně. Ty mi poslal Bůh, ale já ho odmítla už předem. Vůbec jsem nepředpokládala, že mě můj milující nebeský Otec slyší a nepočítala jsem s tím, že mě chce vyslyšet. I já jsem odmítla příležitost přijmout lásku. Dá se to vůbec pochopit? Jak jsem mohla být tak zaslepená? Jak můžu být tak zaslepená? Musím si na to dát pozor. Až mi můj muž zase nabídne, že vyluxuje nebo umyje okna, se zářivým úsměvem ho vděčně vezmu kolem krku a pak si půjdu v klidu přečíst noviny. Láska se neodmítá.
BOŽÍ VKUS
Jednou jsem dostala darem kykatku. To je elegantní květina v květináči. Tvoří ji trs tmavozelených úzkých špičatých listů. Ovšem ouha! V té mé bylo něco zastrčeno. Cosi jako růžová plastová rybička s fialovými ploutvemi. Ohavné! Jak může někdo zastrčit něco tak strašného do tak pěkné kytky! Prohlížím si květinu podrobněji a s hrůzou zjišťuji, že to není plastová rybička, ale živý květ. Cítím se pohoršená. Teda Bože, ty máš ale vkus. Jak můžeš něco takového stvořit? Jsem z toho úplně vedle.

Koukám na kytku kykatku a přemýšlím o tom, jak je to možné. A napadají mne věci.

Kdo stvořil všechna zemská pásma s jejich střídmou či bujnou vegetací? Vzpomínám na fotky z výletu mého muže na řecký ostrov Korfu. Oslnivé ohnivé barvy květin pnoucích se po zdi, fialová vedle oranžové… zářící pomeranče z korun pomerančovníků, lidi oblečení zrovna tak. Vlastně je inspirují ty kytky… Když si zase vezmu severské národy se střídmou květenou a jejich elegantní decentní módu… On to Bůh udělal schválně! On stvořil pomněnky, brambory, hořce i banánovníky. Stvořil žirafy, mravence, tuleně i orly. Vymyslel velehory, pouště, potůčky, moře i ledové pláně. Jeho vkus přesahuje můj a pravděpodobně každého dalšího člověka. Do Jeho vkusu se vejdou všichni lidé ze všech zemí všech světadílů a On jim dává zalíbení v prostředí, do něhož je usadil.

Cítila jsem se pojednou zahanbeně za svou omezenost. Za to, že jsem chtěla Toho největšího omezit ohrádkou mého myšlení.

Od té doby zažívám zvláště v květinářství ohromný pocit vděčnosti, že Bůh je tak velký, tak tvořivý a vynalézavý a má tak široké srdce.
SVOBODA
Jedna moje známá, dneska už důchodkyně, pracovala celý život jako úřednice v malém podniku. Práce ji nijak netěšila, ale nikdy nesebrala odvahu změnit zaměstnání. Pak se přiblížil odchod do důchodu. Šla. Jako důchodkyně vzala na částečný úvazek úklid v soukromé prodejně optiky. Uklízení je totiž její koníček. Dřív by se za takovou práci styděla. Přece jen úřednice zní ctihodněji než uklízečka.

Ale teď je šťastná. Leštění skleněných vitrín s obrubami, to je pro ni něco jako brilantní hra na hudební nástroj. Vytírání prodejny profesionálním mopem, jaký si domů nikdy nepořídí, se pro ni stalo zážitkem podobným jízdě v naleštěném kabrioletu. Její nová práce jí přináší velké uspokojení, a dokonce ji za ni ještě platí. Poprvé v životě dělá to, co ji opravdu baví a v čem je dobrá.

Proč se trápit v zaměstnání, které nepřináší uspokojení? Proč si nechat řídit život tím, co si o nás myslí druzí lidé? Většinou žijeme podle norem druhých lidí. Své prázdné životy jsme zaplnili lidmi. Ti teď svým souhlasem či nesouhlasem ovládají naše chování. Když jsem se zamyslela nad sebou, zdálo se mi, že skoro každou bdělou minutu se snažím někoho uklidnit nebo někomu vyhovět. Přizpůsobuju se druhým, vyhledávám jejich společnost, prahnu po jejich lásce, bojím se jejich výsměchu, toužím po jejich potlesku, pokorně přijímám vinu, kterou na mne nakládají. Bojím se jít proti módě, nejen v tom, jak se oblékám, ale i v tom, jak mluvím, jak jednám, dokonce i v tom, jak myslím. Ve srovnání s mou spokojenou známou jsem si připadala jako plášť vlající ve větru.

Taková inventura mě vyděsila. Člověk by přece měl věnovat pozornost tomu, co má rád. Mám já vůbec něco, co dělám nikoli pro užitek, ale jen pro věc samu? Kolik je v mém životě činností, které dělám pouze proto, že mě těší a naplňují mou duši nadšením? Bez ohledu na úspěch, prospěch a zisk.

Zkouším to, odvažuji se, ochutnávám a musím říct, že se mi stále víc potvrzuje, že uprostřed takové činnosti se setkávám s Boží přítomností. Cítím, že jsem na stopě Jeho Duchu. Jakoby víc chápu Jeho povolání. Kvůli radosti a pokoji v mém srdci začínám být ochotná snášet nechápavé, výsměšné nebo dokonce nesouhlasné reakce jiných lidí. Vlastně už mi ani nevadí. Jsem totiž od nich svobodná. Záleží mi na tom, co mi potvrzuje On.

Taky jsem získala nový pohled na jiné věci. Například tloušťka. Mívám sklony posuzovat lidi podle toho, jak vypadají. Těžší lidé mi připadali jakoby méně cenní. Přitom vím, že hodnota člověka není ovlivněna jeho velkou nebo malou hmotností. Nikdo nevypadá ve skutečnosti tak, jako modelky v časopisech. Dokonce ani modelky samy. Tudíž snaha vypadat tak nějak podobně je honěním větru.

Čím víc jsem schopná neřídit se podle očekávání nebo reakcí lidí, ale podle hlasu svého srdce, tím zřetelněji slýchám Jeho hlas. Nechci si moc fandit, ale myslím, že má ze mne radost.
DRIFTOVÁNÍ
Každý, kdo viděl divadelní hru Járy Cimrmana Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem, si jistě vzpomene na rozkošnou scénu s driftováním. Účastníci výpravy vysvětlují jednomu ze členů, co to driftování je (magnetismem přitahované ledové kry se pohybují poháněny proudem vody směrem k pólu). Ten jim to moc nevěří, tváří se pochybovačně: “Kdybychom jeli, rozráželi bychom vítr, drncalo by to nebo by se aspoň míhala okolní krajina…” A když se ostatní dohadují, jak asi dlouho budou ještě driftovat, než dosáhnou pólu, prohlásí: “Tak to vám teda nezávidím.” Přitom všichni stojí na téže kře, plující v ledovém oceánu.

My všichni jsme driftováni magnetismem smrti k věčnosti. Víme o tom, ale tváříme se, že se nás to netýká. “Já tedy driftovat odmítám.” Jsme směšní jako ten Karel Frištenský, hrdina Cimrmanovy hry. Stojíme na ledové kře, která zvolna ale nevyhnutelně směřuje k pólu smrti.

Podivujeme se, jak to, že nic nedrncá. “Jaké šediny?” ptáme se a vybíráme nový odstín barvy na vlasy. Vrtíme hlavou, že ani nerozrážíme vzduch. “Slabost stáří? Neznám. Kupuju si Geriavit farmaton.”

Kdybychom driftovali, aspoň krajina kolem nás by ubíhala… “Že někteří z našich spolužáků už umřeli? Měli prostě smůlu. Mě se to netýká,” krčíme rameny.

Ale my všichni jsme driftováni magnetismem smrti k věčnosti. Víme o tom, ale kdybychom si to připustili, žebříčky hodnot našeho života by se možná obrátily vzhůru nohama. Nový model kozaček, kvůli kterému jsem dva měsíce dělala samé přesčasy a ani jednou jsem nebyla s dětmi sbírat kaštany. Pravidelné návštěvy u kosmetičky, kvůli nimž jsem přibrala to vedlejší zaměstnání, a pak jsem půl roku neměla čas navštívit mámu.

Člověk může umřít kdykoli, ale jak roste od dospělosti ke zralosti, měl by s tím už asi počítat. Nikdo z nás neví, kdy přijde ta jeho hodina. Jak mi přibývají léta, víc na mne doléhá doporučení, abych nenechávala nad svým hněvem zapadnout slunce. Méně vtipná a více pravdivá mi připadá věta, že dobře vychované děti jsou tím nejlepším penzijním připojištěním.

Taky se mě stále více dotýká jeden příběh z bible. Ten o muži, jemuž se mimořádně bohatě urodilo na poli. Velice se z toho radoval a plánoval, jak postaví nové a větší stodoly. Těšil se, jak si pak bude užívat, odpočívat, radovat se. Ale Bůh mu řekl: “Blázne! Ještě této noci si od tebe vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi připravil?” Tak se stane tomu, kdo si hromadí poklady a není bohatý v Bohu. Náš život totiž není zajištěn tím, co vlastníme.

Chci mít svůj poklad v nebi. (Nevíte, jaká je tam úroková sazba?)
JSI NEJLEPŠÍ ZE VŠECH
Sedíme s kamarádkou v sametových křeslech divadelního hlediště a nedočkavě vyhlížíme, kdy už dojde řada na ty naše baletky. Právě totiž probíhá slavnostní vystoupení baletního oddělení naší základní umělecké školy, které navštěvují naše dcery. Pravda, ještě toho moc nedovedou, co byste taky za dva roky chtěli? Ale nepohrdej dnem malých začátků, říkám si a vzpomínám, jak jsem takhle vystupovala před mnoha lety i já. Jak jsem se vypínala, aby mě moje maminka určitě viděla. Jak jsem přeháněla každý pohyb, aby bylo zřejmé, že to dobře umím. Jak jsem se snažila, aby nikdo nepochyboval, že jsem nejlepší.

Á, tohle už bude ono. Poznávám hudební doprovod, moje holubička to doma prozpěvuje už dobré tři měsíce, když v pokoji za zavřenými dveřmi zkouší nacvičené tanečky. No jistě, už kráčejí. Skupinka holčiček se nese jako primabaleríny. Jejich prosté sukničky se v jejich očích změnily v nadýchané baletní sukénky, malinké bílé piškoty jsou nyní těmi pravými baletními špičkami. Jeviště dělá svoje. Nakláním se ke kamarádce: „Jsou nádherné, viď.“ Mlčky přikyvuje. Já už teď mám oči jen pro svou dcerušku. Pozoruju napjatě každý její pohyb a přiznávám, jsem dojatá. Kde se v tom stvořeníčku vzala ta grácie? Ta lehkost pohybu, ta něha ve výrazu… Když si vzpomenu, jak dramatický byl její životní start, vypadala jako stažený králíček, nevážila tenkrát ani dvě kila a teď tady baletí. Ta moje je nejkrásnější ze všech, to je jasné. Taky nejlíp tančí. Nadšeně tleskám a jsem pořádně pyšná. Když pak po vystoupení čekáme s kamarádkou u šatny, ptám se: „Taky ti ta tvoje připadala jako nejkrásnější ze všech?“ Poplašeně na mne kouká a odvětí: „To neříkej, hlavně ne před ní, vždyť by mohla zpychnout.“

To mě trochu zmrazilo. No jo, na tom něco je. Znám pár nafoukaných lidí, ačkoli… spíš znám zástupy těch zakomplexovaných, se sebevědomím na nule, kteří nikdy nepřiznají, že něco udělali dobře, že se jim něco povedlo. Pro tuto chvíli se rozhoduju řídit se srdcem. Pak to promyslím. Když tedy holčičky s uzardělými tvářičkami vycházejí z divadelní šatny a vrhají se do náručí svých maminek, šeptám té své do ouška, že byla nejkrásnější a tančila ze všech nejlépe. Ona se usmívá. Je šťastná. Já taky.

Když pak sedíme v cukrárně u horké čokolády, přemýšlím o té pýše. Já sama jsem se s komplexy méněcennosti rvala dlouho. Pamatuju si, co úsilí jsem vyvinula, abych mamince dokázala, že jsem dobrá, chytrá, šikovná. Jak jsem si chtěla zasloužit, aby mě měla ráda. A taky si pamatuju, jak hrozně mě zraňovalo, když mi pokaždé před zrcadlem říkávala: „Ty křivozubko.“ Později jsem studovala v jiném městě, pracovala jsem při studiu, měla jsem prospěchové stipendium, vyhrávala jsem vědecké i umělecké soutěže, tolik jsem se snažila, aby mě maminka pochválila. Ale většinou jsem slyšela, že jsem nepořádná, mám velký zadek nebo špatný účes, že se tak divně oblékám. Když jsem se snažila o něco v kuchyni, moje káva nebyla nikdy dost horká, bábovka dost nadýchaná, chlebíčky nikdy nebyly dost pikantní a úklid dost kompletní. Co bych byla dala za to, abych slyšela: „Jsi nejkrásnější ze všech a tančilas nejlíp.“ Většinou maminka říkala: „Ta Magda, ta má vlasy, co?“ Nebo „Ta Lenka, ta tancuje, no to má po mamince.“

Jak to, že jsem jim nebyla dost dobrá? Jak to, že jsem pro své rodiče nebyla tou ze všech nejkrásnější, nejmilejší, nejšikovnější a nejvtipnější, jako jsou mé děti pro mne? Trochu rozpačitě koukám na dceru, která má teď fousy od čokolády a nejzářivější oči v celém širokém okolí, a na mysl mi vstoupí věta: „Nemohli ti dát, co sami neměli.“ Celou mou bytostí proudí vděčnost Bohu, že mne vysvobodil z mých komplexů a ukázal mi mou hodnotu. Že mi dal muže, který mne oceňuje a dává mi to najevo.

Vycházíme z cukrárny, držíme se za ruce a moje sladká malá hopsanda se ptá: „A co řekneš tatínkovi?“ S odpovědí neváhám ani na chvilku: „No že jsi byla nejlepší ze všech.“
Plaňanský, Petr
DNES RÁNO JSEM POHŘBÍVAL KOČKU
Našel jsem ji včera ztuhlou za vraty zahrady.
Když jsme vykonával to smutné pohřebnické řemeslo, vzpomněl jsem si na slova klasika: „I ten nejošklivější živý tvor je andělsky nádherný proti nejkrásnější mrtvole.“
A napadla mě ještě jedna věc: „I ten nejmenší skutek lásky znamená víc než velká slova.“
Snad proto má smysl ještě dnes někoho blízkého potěšit květinou, uhasit žízeň kohosi neznámého a nebo najít slovo povzbuzení pro klesajícího přítele.
Pokud se ti to podaří, pak ses zase o krůček přiblížil k někomu druhému.
A budeš-li trošku vnímavý, zjistíš, že se Bůh o krůček přiblížil k tobě.
MOBIL
Před pár dny mě překvapil můj čtyř a půl roční syn svým zcela originálním nápadem. Před svou večerní modlitbou se natáhl pro svůj osobní mobilní telefon.

Abyste porozuměli: synkův mobil není nic jiného, než kus dřeva, které svým tvarem i velikostí připomíná onu proslulou komunikační metlu naší generace. No a na té Matoušově dřevěné třísce je, pro zdání dokonalosti, namalován displej a tlačítka s čísly.

Takže na svůj telefon synek vyťukal jakési mně neznámé číslo a čekal na spojení a po dramatické pauze spustil: „Haló, to jsi ty Ježíši? Tak ti děkuji, že jsem si dneska mohl hrát s tatínkem. A taky ti děkuji za to, že jsme měli jídlo. A ještě ti děkuji, aby se uzdravila Eliška z kašlání. Ámen.“ Pak se usmál, jako zmáčkl tlačítko, natáhl svou dětskou ručku ke mně a prohlásil: „Jestli chceš, můžeš si svou modlitbu taky zavolat. Můj mobil je perfektní.“

A mně to v té chvíli konečně došlo! Tohle spojení s nebem, které čas od času potřebuje každý z nás (bez ohledu na to, zda jsme či nejsme věřící: však se rozpomeňte na chvíle nemoci či strachu!), tak tohle spojení funguje kdykoli a dokonce i bez spojovacích pomůcek. Stačí jenom najít ve svém srdci kus poctivé upřímnosti a nestydět se otevřít ústa.

Mimochodem - ten večer jsem k modlitbě s velkým užitkem použil synkův dřevěný mobil...
Poznámka na okraj...
Co si myslíte o výroku: „Bůh stvořil člově-ka, protože má rád příběhy.“?

Je samozřejmě otázka, jestli to byl jediný dů-vod — asi ne, ale jak na vás tenhle výrok Elie Wiesela působí? Ti, na které působí kladně, budou mít zřejmě jedno společné: také mají rádi příběhy...

Pokud mezi ně patříte i vy, je tato stránka pro vás. Najdete zde dvě celé knihy i řadu kratší prózy. Snažili jsme se vybrat prózu, která by byla 3pé - próza pro přiblížení. Snad se to podařilo.

Jestliže by vás zajímaly další příběhy, kte-ré si vypráví křesťané, najdete je zde.
© 2007, webmaster@3pe.cz
Mapa stránek    Doporučte přátelům Dtb