Prostor pro přiblížení      
Stránky se nahrávají


Návrat na úvodní stránku Prostor pro přiblížení
„Zpravidla nás přesvědčují víc ty důvody, které sami objevíme, než ty, na které přišli jiní.“
Blaise Pascal, Myšlenky
Úterý 19. září 2017
Starší úvodníky

ACH JO, UŽ JE ZAS PO LÉTĚ...
– Karel Řežábek –
MODLITBA STARÁ – STARÁ
A dej mi sílu unésti
všechno co změnit nemám sil
Odvahu abych to nač stačím
na tomto světě pozměnil
A také moudrost abych znal
a od sebe to rozeznal.
Jan Skácel, A znovu láska (Básně II.)
Máte rádi podzim nebo zimu? Jsou lidé, kteří mají rádi jen jedno či dvě roční období a ostatní jim nezbývá než přetrpět. Ale každé roční období je něčím krásné, každé má svou poezii.
Zdá se, že tak, jako se střídají čtyři roční období v přírodě, střídají se podobná období i v lidském životě.
Svět se nás snaží přesvědčit, že život je jedno dlouhé krásné léto. Ale není tomu tak. V životě i ve vztazích procházíme opakovaně všemi čtyřmi obdobími. Pokud právě zakoušíme léto, je dobré si ho užít, ale musíme dát pozor, abychom nezpohodlněli.
Někdy se zdá, že zima přišla náhle, bez varování. Vtrhne bezohledně a krutě a teplé, slunečné dny jsou rázem jen vzpomínkou. To bolí, obzvlášť ve vztazích. Možná se nám to ale jen zdá, že mrazy uhodily zčista jasna. Třeba jsme se pro samý shon zapomněli dívat očima srdce a všímat si padajícího listí.
Abbé Pierre řekl: „Oheň hoří, dohoří a zhasne. Chcete-li přirovnat lásku k ohni, musíte ji přirovnat k ohni rodinného krbu. Rodina v letních měsících a během volných chvil v zimě štípe dříví a připravuje polínka, aby se, když oheň slábne, mohlo přiložit a živit jej.“ Pokud jsme tohle nedělali, je to něco, co můžeme změnit. Začít se učit využívat léto a podzim k tomu, abychom si nasbírali dostatek paliva. Střádat si všechny doteky, úsměvy a slůvka ocenění, kterými jsme jeden druhému vyjádřili, jak moc pro nás znamená, chvíle vcítění, kdy jsme si byli tak blízko, všechny maličkosti darované pro radost, všechny společné zážitky, všechnu sdílenou radost i společně nesenou starost… Pak nás zima tolik nezaskočí.
Samozřejmě ne všechno, co představuje zimu, jde změnit. Jsou i věci, které změnit nelze, které je třeba unést. Počkat, až mrazy přebolí, až se zima změní… Ale v každém případě – a to je dobrá zpráva – po každé zimě opět přijde jaro.
No, a vidíte...

TAKÉ VÁM PŘIPADÁ, ŽE NÁBOŽENSTVÍ JE UKRUTNÁ NUDA?
– Karel Řežábek –
Nechceme-li na tuto otázku odpovědět povrchně, je dobré nejprve položit dvě jiné otázky: co je to ‚náboženství‘ a co je to ‚nuda‘?
Podle jedné teorie slovo náboženství, religiozita, vzniklo z latinského kořene religio, který lze mimo jiné přeložit jako ‚spojení‘. Pak bychom náboženství mohli definovat jako „pokus být v souladu (ve spojení) s neviděným řádem věcí.“ Podobně chápal význam slova náboženství např. T. G. Masaryk, který říkal, že náboženství je život pod zorným úhlem věčnosti. Podle jiné teorie je slovo religio odvozováno od ‚re-legere‘ – „znovu čísti“. To je zajímavý pohled – náboženství jako ‚znovu čtení‘ našeho příběhu. Jde v něm o druhé, hlubší, pečlivější čtení…
Co je to nuda? A. M. Baggio ji definuje jako „psychologický stav spočívající v absenci citů a neschopnosti zachytit podněty potřebné k jednání.“ To je dost výstižné, protože naprostá většina věcí se nám zdá nudná, dokud je nepoznáme, dokud o nich nic nevíme a tudíž jim nerozumíme.
Když sleduji u sebe, co mi kdy připadalo naprosto nudné, vždy to patřilo do některé z následujících kategorií: Věci, ke kterým jsem ještě nedorostl. Třeba hokej. Pamatuji si, jak mě zlobilo, když kvůli hokeji zrušili večerníček! Koho to baví koukat se, jak všichni jezdí na bruslích sem tam a šťouchají klacíky černé kolečko?!? Dnes hokej sleduji rád, zatímco večerníčky už ne…
Dále mi nudné připadaly věci, ke kterým jsem nezískal žádný vztah. Buď jsem jim nerozuměl, nebo mě s nimi někdo seznámil tak, že mi je zprotivil. Ale zažili jste někdy, že jste se zčista jasna nadchli pro něco, co vám původně připadalo naprosto nudné a nezáživné? Já ano, hodněkrát…
Jak se to stane? Možností je víc. O něco se začneme zajímat na příklad proto, že jsme se seznámili s někým, kdo o té věci ví víc a zasvěcuje nás do ní. Možná nám je ten dotyčný natolik sympatický, že si řekneme: to mě zajímá, co ho na tom tak bere…
Jiné věci nám přestanou připadat nudné, když k nim prostě dorosteme. Pamatuju se, že ve čtvrté nebo v páté třídě jsem se s kamarádem vsadil, že mě teda holky nikdy zajímat nebudou! Tu sázku jsem prohrál…
Takže, jak s naší výchozí otázkou: Je náboženství nuda?
Lidí, kterým nudné nepřipadá, je poměrně dost. Podle výzkumu Philipa M. Hartera, 2/3 lidstva věří v Boha nebo nějaké božstvo; 1/3 všech lidí na zemi jsou křesťané, tedy z celosvětového hlediska jsou ateisté v menšině. No a co? Pro mě je to stejně nuda.
Mně to tak řadu let také připadalo, ale bylo to jen na první čtení. Pak jsem poznal několik pozoruhodných lidí, kteří byli křesťané. Zaujali mě – ani ne tím, co říkali, ale spíš, jací byli. Rozhodně mi nepřipadali jako nějací chudáčci, kteří si neví rady s životem. Bylo mi divné, co na tom křesťanství mají, a rozhodl jsem se tomu přijít na kloub.
No, a vidíte...

CHCEŠ-LI VIDĚT MĚSÍC…
– Karel Řežábek –
Jedno perské přísloví zní: „Hledej pravdu v myšlence, a ne v rozpadávajících se knihách. Chceš-li vidět měsíc, dívej se do nebe, a ne do louže.“ V minulém úvodníku Kudy teče řeka dnes? jsem mluvil o skládání poznání o Bohu jako o sestavování mozaiky. Výborný postřeh k tomu měl Milan, jeden z účastníků našeho Fóra:
Člověk si třeba i desítky let pečlivě skládá mozaikový kamínky, hledá srdcem i myslí Boha, klopýtá, zase je pozvedán, taky tu a tam nějakej ten šikovnej šutříček i poztrácí nebo zacvakne blbě a tak. Po létech tohoto se mu začíná pomaloučku ulevovat, zdá se mu, že přece jen už jakž takž by se dalo říct - něco poskládanýho bych snad pomaličku měl…
Hádejte, co se najednou stane? Na tu moji mozaičičku se podívá Bůh. Udělá – tipněte si co? Otevře ústa a promluví. Zvukem toho hlasu se otřese země. Mně to rozmetá celej můj domeček na písku, včetně každý mozaiky a jinejch pomůcek. Zůstanu ležet před Bohem nahej, na ústech a plnej otazníků jako na začátku.
Pak mi to slovo pošeptá ještě jednou a něžně, abych to byl schopnej pobrat: (v překladu do milanovštiny) „Co to tady Milane provádíš za fikanosti, JÁ JSEM přece tady. Jsi můj milovanej syn. JÁ JSEM tě celou dobu volal a tys tak lpěl na svých kamíncích, žes moje volání dával stále k ledu. Už na to nemysli.“ S nekonečnou něžností mne pozvedne, oblékne, nasadí mi prsten a uvede mne…
Myslím, že je to velmi výstižně řečeno, protože ono v posledku opravdu nejde o odraz měsíce v louži, o TEN obraz, který nám z naší mozaiky vyplyne. Jde o TOHO, koho ten obraz představuje. Ano, má mozaika mi může poskytnout více či méně přesnou představu o Bohu, věroučný nebo hodnotový systém. Ale to všechno je NĚCO, ne NĚKDO. A jak říká C. S. Lewis, anglický spisovatel minulého století, (mj. profesor středověké a renesanční literatury na univerzitě v Cambridge): „Věřit, že Bůh – přinejmenším tento Bůh – existuje, znamená věřit, že vy jako osoba nyní stojíte v přítomnosti Boha jako osoby. Co by o chvíli dřív mohlo být jen obměnou názoru, to se teď stává obměnami vašich osobních přístupů k Osobě. Už nestojíte tváří v tvář argumentu, který vyžaduje jen váš souhlas, ale Osobě, která vyžaduje vaši důvěru.“
To je na křesťanství nejdůležitější, jde o vztah, ne o to, co o Bohu známe z doslechu. O vztah lásky mezi Bohem a člověkem a o lásku mezi lidmi navzájem. Skutečně poznat TY – ať jde o Boha nebo o člověka – lze totiž pouze ve vztahu. Mít o někom pouze vědomosti, mít s ním i zkušenosti a nebo s ním být ve vztahu lásky, přátelství, je obrovský rozdíl. Bůh je osoba a má osobnost – alespoň Bible to ukazuje a zkušenost mnoha křesťanů včetně mé potvrzuje. Je-li tomu tak, pak platí, že ani Jeho nelze poznat jako „to“, ale pouze jako „Ty“. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska, podotýká Bible.
Jak ale takový vztah lásky vzniká? Mezi mužem a ženou obvykle začíná seznámením, pokračuje sbližováním a pokud vše dobře dopadne, vede k soužití. Co když ale obě strany nemají hned stejně jasno, zda s tímto konkrétním „Ty“ vůbec o vztah stojí? Pokud se rozhodnou to aspoň zkusit, nejlepší je snažit se jeden druhého více poznat, trávit spolu čas – chodit na procházky, do divadla nebo spolu třeba povečeřet. Navíc vzájemné poznávání se, čas strávený spolu pomáhá nejen, aby vztah vznikl, ale také jej udržuje a prohlubuje.
S navazováním, udržováním a prohlubováním vztahu s Bohem to je v mnohém podobné. Ježíš říká: Stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet jako s přítelem.
Už jsme s Ním někdy povečeřeli jako přítel s přítelem? Pokud ne, nestálo by toto Jeho pozvání za zvážení?
A pokud ano, kdy naposled?

KUDY TEČE ŘEKA DNES?
– Karel Řežábek –
Před časem jsem na internetu objevil zajímavý článek z francouzského Le Monde s názvem Náboženství na ústupu, víra na vzestupu (můžete si ho přečíst tady). Jak vyplynulo z průzkumů mezi mladými lidmi (18-29 let) ve dvanácti zemích EU, zatímco zájem o náboženství klesá, s odklonem od církví roste přirozený zájem o Boha, peklo a posmrtný život. „Vedle odklonu od náboženství,“ píše Le Monde, „byly obecně zjištěny dvě novinky: Posílení víry u těch mladých, kteří se označují za křesťany, a prohloubení vztahu k víře u těch, jež se označili za ‚nevěřící‘.“

Zdá se, že hlavním problémem je, že mnoha lidem náboženství příliš zavání konvenční organizovanou religiozitou, jež se nehodí do dnešního duchovního světa hledajících. Možná tedy spíš než o krizi náboženství jde o krizi důvěryhodnosti a srozumitelnosti církve jako instituce.

Vybavuje se mi příběh pocházející od australských domorodců. Vypráví o mohutné řece, která kdysi protékala krajinou. U jejích břehů žilo mnoho generací, ale řeka postupem doby přestávala téci. Lidé zděšeně sledovali, jak symbol jejich jistoty a bezpečí pomalu vysychá a mizí. Někteří čekali, až se znovu objeví, jiní šli zjistit, co se stalo. Ukázalo se, že řeka stále teče, jen výš po proudu změnila dráhu a vytvořila tak slepé rameno v místech, kde sídlili domorodci…

Vida, zjevně ani řeka zájmu o víru nebo spirituální hledání nevyschla. Jen teče jinudy. Jakoby už lidé byli unaveni definicemi, dogmaty a doktrínami a hledali něco jiného – inspirující osobní zkušenost duchovního života. Proto narůstá počet lidí, kteří se snaží najít si sami svou smysluplnou cestu a poskládat si vlastní víru podle svého, sobě na míru.

Ovšem je skládání a skládání. Jeden přístup je poskládat si vlastní víru jako kutil – vybrat si z různých náboženství, co se mi hodí (líbí, vyhovuje, nic moc ode mě nevyžaduje, atd...) a vyřadit všechno ostatní. Druhá možnost je skládat mozaiku. Upřímně a vytrvale schraňovat kousky poznání o Bohu, kterých se člověk dobere, jako kamínky do mozaiky. Ohledávat je v pokoře svou bytostí a zaradovat se vždycky, když některý pěkně zapadne a obraz je náhle zřetelnější.

3pé znamená prostor pro přiblížení – pro přiblížení křesťanství a křesťanů dnešnímu člověku. Není tím myšleno přiblížení jednostranné, ale vzájemné. Za sebe můžu říct, že nemám nejmenší zájem zůstávat u starého koryta vysychající řeky. Zajímá mě, kudy teče řeka dnes. Pokud chcete, můžeme hledat společně...

MÁ PRAVDU VĚTŠINA?
– Karel Řežábek –
Patříte k lidem, kteří sledují nejrůznější žebříčky nejprodávanějších výrobků, nejčtenějších knih či nejsledovanějších filmů a podle toho si vybírají, co si koupí, přečtou nebo na jaký film půjdou do kina? Nebo přesně naopak – masivní reklama nebo skutečnost, že je něco nejprodávanější, nejžádanější, nejoblíbenější, vás odpuzuje? Proč by se člověku mělo něco líbit jenom proto, že se to líbí většině?

Stejně lze přistoupit i k otázce víry v Boha. Je fakt, že u nás jsou věřící výrazně v menšině – podle statistik je Česká republika, spolu s bývalou NDR, nejateističtější zemí Evropy a druhou nejateističtější zemí světa. Takže u těch, kdo názor většiny přijímají za vlastní, je jejich ateismus zcela pochopitelný. Na druhou stranu nejít s davem by pak znamenalo rozhodnout se pro víru. Jenže v celosvětovém měřítku je to zase jinak: podle Encyklopedie Britannica se ke křesťanství hlásí 32,9% obyvatel světa. V Boha nebo nějaké božstvo prý věří dokonce více než dvě třetiny lidstva. V tom případě jsou v menšině ateisté a pokud by ti, kdo dají na všelijaké žebříčky úspěšnosti, chtěli být důslední, měli by se přidat k věřící většině, kdežto ti druzí zvolit ateismus. Obojí zní jako pěkná blbost, že?

Tak jako v běžném životě, oba přístupy – jak nekritické přijímání názoru většiny, tak sveřepé odmítání všeho, co je doporučováno – se nemusí vyplatit. Jistě, že se ty dvě třetiny lidstva mohou mýlit, dějiny učí, že většina zdaleka nemívá vždycky pravdu. Možná jsou všichni ti věřící obětí klamu nebo blázni. Ale může to být i naopak: věřit je normální a většina lidí už to zjistila.

© 2007, webmaster@3pe.cz
Mapa stránek    Doporučte přátelům Dtb